Psí odpoledne (Dog Day Afternoon, 1975; režie Sidney Lumet)
Jeden z nejlepších filmů Al Pacina, Sidneyho Lumeta, New Yorku, žánru bankovních loupeží a vedra vůbec. Tohle je klasika.
Ano, koukal jsem na to prizmatem svýho projektu, a tak pro mě byly odkazy na Atticu a dobový kontext důležitější než by byly pro řadovýho diváka. Ale ať to beru jakkoliv, ten film je prostě nezastavitelný tahoun.
Psí odpoledne se odehrává takřka v reálným čase. Parta nepravděpodobných pošuků se rozhodne vykrást banku v Brooklynu - a všechno jde pochcaným navrch. Žádný zbytečný úvody, prostě hurá do děje - a teprve cestou se dozvídáme, kdo je co zač a že jsou všichni tak trochu mimo. Al Pacino je coby homosexuální prcek v hlavní roli nesestřelitelný (tenhle film patří do jeho nepřekonatelný série v 70. letech), John Cazale ukazuje, na co měl, dobový útok proti establishmentu má sílu i po těch letech, ozvuky Stockholmskýho syndromu dojímají a zrnitý sedmdesátkový barvy a úvodní montáž žánrových obrázků z letního NY jsou prostě nádherný.
Dneska už se to málo ví, ale i bankovní loupež se dá natočit jako relativně intimní charakterová studie o chlapovi, který chce pro ty, co má rád, jen to nejlepší - a tím spíš se mu všechno sype pod rukama. Psí odpoledne rezonuje ve spoustě pozdějších “vykrádačkových” filmů - ale jenom tady zažijete ten maximální soucit se zoufalými podvraťáky, kteří se odhodlali k tomu, co udělat prostě museli. Zatímco za většinou bankovních bijáků stojí násilí, v tomhle případě je to v první řadě láska - a násilí jí dělá až příliš těsnou a nechtěnou společnost. Nejlepší recept k tragédii - a k fantastickýmu filmu.
Categories: filmy
Tags: Al Pacino · Attica Prison Riots · Dog Day Afternoon · projekt · Psí odpoledne · Sidney Lumet
- Odjela máma, je tu hic jako kráva a lidi začínají odjíždět. Belgická socioložka Kaat měla milou rozlučku pár metrů od místa, kde jsem dřív bydlel, a tak jsem zašel navštívit Chrise a Dianu. Dan si cestou odtamtud při pádu ze skejtu vyrazil několik zubů, šikula.
- To nejlepší, co se mi v poslední době přihodilo: Questionable Content.
- To nejhorší, co se mi v poslední době přihodilo: číst Facebook status lines lidí, co odsud mizí a už teď se jim stejská.
- “ABSOLUTELY NO: skateboards, alcohol, drugs, cameras or recording devices, weapons, wallet chains, backpacks or large bags, Frisbees or projectile items, animals, bottles, cans, stage diving, moshing, crowd surfing, flyering. Any persons engaging in violent conduct and endangering others will be removed from the venue.” Tohle je tu na koncertech bohužel normální.
- Jména kalifornských counties se čtou jako básnička: Imperial, Tulare, Inyo, Madera, Mono, Yuba, Plumas, Lassen, Shasta, Siskiyou, Modoc… Ale co tady taky ne: jména ulic v Isla Vista (Del Playa, Sabado Tarde, Trigo, Pasado, Sueňo, Abrego, Picasso…), v Santa Barbaře (Gutierrez, Haley, Cota, Ortega, de la Guerra, Canon Perdido, Carillo, Figueroa, Anapamu, Salsipuedes, Arellaga…), kdekoliv.
Categories: Santa Barbara · deníček
Tags: Chris · Diana · drobky · Isla Vista · Kaat · máma
06.05.2008 v 23:59 · 3 Comments
Ano, byl jsem natolik zoufalej, že jsem si to koupil: prázdnota přestupu na letišti po něčem, co se mi stalo ne jednou, ale úplně stejně dvakrát, a pocit, že bych měl konečně popadnout svůj život za správný rohy, budiž polehčujícími okolnostmi. Stejně tak reference kamarádů, že tahle broužura je “o něčem”. Není. Je to new-age bahýnko kompilující instantní poselství a banální truismy. Život, skutečnost, pravda i umění jsou jinde. Nemohl jsem nemyslet na Citadelu - a nemohl jsem se nesmát.
Categories: deníček
Tags: Alchymista · Antoine de Saint-Exupéry · Citadela · Citadelle · O Alquimista · Paulo Coelho
V poslední době se roztrhl pytel s oslavami nejrůznějších národních dnů. Celoročně v nich vynikají zejména Švédové, kteří vyhlašují Švédský den v té či oné podobě asi tak jednou za měsíc, ale tentokrát toho bylo víc. Fotodokumentace zde:
International Hug a Swede Day trval skutečně celý den a sahal od brunche přes party u bazénu, courání po pláži a popíjení v Sam’s to Go (viz foto; jediná fáze, kterou jsem stihl osobně) až po noční megaoheň (a případně další individuální program). Skandinávie vede, za chvíli nás čeká den islandský.
Absolut Malin: ten náhrdelník sestává z malých lahviček Absolutky, připravených k okamžitému podání sobě či jiným potřebným.
Orange Party ve štědrém domě na Mesa se konala k osmnáctému výročí nástupu holandské královny Beatrix na trůn. Máme ji rádi.
Vlasiiny narozeniny u bazénu se sice jako národní den nejspíš nepočítají, ale přecpat se domácímí tzatziki z rukou stoprocentní Řekyně národní zkušenost rozhodně byla.
A podobně se to má i s hostinou, co připravili moji současní spolubydlící Crystal a Josh (kteří vyvářejí hostiny prakticky obden): Crystal je Mexičanka s lehkým šmrncem z Číny a tím, co vaří, bych se mohl cpát pětadvacet hodin denně.
Categories: Santa Barbara · deníček
Tags: Crystal · drobky · Josh · královna Beatrix · Malin · Mesa
02.05.2008 v 23:59 · 2 Comments
Blade Runner (Blade Runner, 1982; režie Ridley Scott)
Blade Runner je film, který mě naučil milovat filmy. Ukázal mi, jak můžou věci na plátně znamenat spoustu různých věcí zároveň - a naučil mě je číst. Ohromil mě silou jednotný autorský vize - a naučil mě ji vědomě vnímat. Předvedl mi, jak mezi vysokou kvalitou a genialitou často leží pouhý detaily - a naučil mě ty dvě roviny rozlišovat. Přinejmenším v posledním bodě hrál roli fakt, že Blade Runner existuje v několika různých verzích. Když tedy Ridley Scott poslal do světa verzi “definitivní”, nemohl jsem u toho chybět. Výsledek? Mezi “definitivní” verzí a režisérskou z roku 1992 pro mě není větší rozdíl než kosmetický, ale jsem rád, že si specialista na přestřihy Ridley konečně udělal dobře i v případě svýho možná největšího majstrštyku. O rozdílech ve verzích víc jinde, já sem na počest obou hlavních vrhnu jen pár poznámek.
- Reklamy o novým začátku v “land of opportunity and adventure” - tohle přece byla Amerika sto dvě stě let předtím. Úpadek Ameriky a možná celýho světa symbolizuje neustálý déšť: v LA přece nikdy neprší.
- Jeden z mála sci-fi filmů, kde jsem ohromený efekty a výpravou. Stará dobrá ruční práce ale taky nezklamává: aaah, Union Station v modravým světle…
- Švenk od Roye a Leona do roje japonských cyklistů je jak ten záběr na seminaristy ve Zlodějích kol: náznak příběhu v příběhu, zabydlování světa, vždycky je víc.
- Rachael… Když si rozpustí vlasy, vypadá jako od Klimta. Když sebereflektuje svoji pozici (“I am the business”), je nádherná: zachrání Deckarda, i když ví, že ji má zabít. A ta minimalistická scéna s kazetovýma zdma a noir svícením, kde se ukáže, že je replikantka - koho ta nedojme, ten je replikant sám (stará verze).
- Ano, zvětšovací scéna je možná ukradená ze Zvětšeniny. Ale miliómy blbostí typu Renesance vykrádají Blade Runnera, ne ji.
- Špičková elektronika v pouličních podmínkách (zvětšování šupiny) jako předzvěst čteček kreditek a internetových připojení v každým krámu dneska. Nehorázně těžký davový scény. Nenuceně orientální muzika na orientálních místech - a v baru Taffeyho Lewise tucka, která musela předběhnout svoji dobu nejmíň o osm let. A ty kostýmy…
- Když se Pris usměje nad pochodujícím Kaiserem, který vrazil do futra, nikdo neví, jestli to hraje na J. F. Sebastiana, nebo jestli je skutečně pobavená: a to je to krásný a smutný. Sebastianův byt v nesmrtelně krásný Bradbury Building je přecpaný motivy hraček, který rezonujou s tématem celýho filmu na hromadě rovin; a co jinýho si u něj dát k snídani než vajíčka…
- A ten smutek, ten smutek v Royových očích… Když se před finálním soubojem s Deckardem rituálně pomaže krví Pris a vyje, sdílí minulost s lidstvem, který se jí (a tím i sobě samýmu) přitom samo už dávno odcizilo. Závěrečný akt milosrdenství je toho sice ukázka definitivní, ale málokde je “víc než lidská lidskost” replikantů naznačená krásněji než tady - a než ve zmíněný scéně s Rachael.
Vlastně ani nevadí, že si Ridley pustil hubu na špacír a přiznal, že Deckard je taky replikant; stejně to bylo čitelný už z několika scén a z faktu, že se stejně jako ostatní replikanti upíná ke starým černobílým fotkám. Ostatně těžko říct, jestli by mi tenhle film dokázalo vůbec něco zkazit. Dělá pro Los Angeles víc než deset filmů Woodyho Allena pro New York. A “Attack ships on fire…” je moje nejmilovanější scéna všech dob hned po pár kouscích z Apokalypsy a Mulholland Dr. Jednou ze známek geniality je, že oproti jiným produktům svý doby nestárne; ale jak se toho dá docílit se bohudík vysvětlit nedá.
Categories: filmy
Tags: Apocalypse Now · Apokalypsa · Blade Runner · Blow-up · Bradbury Building · Gustav Klimt · Ladri di biciclette · Los Angeles · Mulholland Dr. · New York City · Renaissance · Renesance · Ridley Scott · Union Station · Woody Allen · Zloději kol · Zvětšenina
Labyrint (Labyrinth, 1986; režie Jim Henson)
Máloco je pádnějším varováním před obludnostmi 80. let než tahle pohádka o holce Sarah (mladičká Jennifer Connelly), která musí zachránit mladšího bráchu ze spárů krále Goblinů (David Bowie). Perveznost tohohle projektu zaštítěnýho tvůrcem The Muppets Jimem Hensonem a nedostatkem soudnosti dostatečně proslulým Georgem Lucasem dosahuje takřka kriminálních hodnot. Co je na tom nejbizarnější je nicméně fakt, že ten film chvílemi není nezábavný.
Jestliže u takový Princezny Nevěsty byla její “osmdesátkovost” prostě jen zastaralá, v tomhle případě dobová estetika vraždí: když Bowie sotva pár minut od začátku zapěl “it’s only forever” do špatně animovaných sov, málem jsem se polil pivem.
Triky se ale nakonec snýst dají a na svoji dobu byly určitě revoluční; co tenhle film ale skutečně kvalifikuje mezi nejpodivnější produkty pro děti a mládež je jeho sexuálně-drogová spodní vrstva významů. Scéna, kde si Bowie v otřesným účesu a la řepa natřásá pytlík v šedivých teplákách mezi armádou loutek a jedním novorozencem do rytmů, co tou dobou zněly čerstvěji už i od Michala Davida, je prostě jen ozvěna estetiky doby, která nezestárla nejlíp (což nemění nic na tom, že podobný výjevy by měly být trestný). Ale všechny ty songy o drogovým blahu (po kousnutí do otrávený broskve, “Heard about a place today / Nothing ever hurts again” a spousta dalších) a hlavně explicitně sexuální interakce mezi šedivějícím Bowiem a sotva patnáctiletou Jennifer - z toho mi šly panenky šejdrem.
Bílá sova odlítá do úplňku: splnila svůj úkol: přivést holku do puberty. Ta tu znamená dobu, kdy se po ní začnou sápat úchylové, kteří mají v rukou jen o málo sofistikovanější bonbónky než “obyčejný” pedofilové. Huh, tohle bylo i na mě trochu moc.
Categories: filmy
Tags: David Bowie · Jennifer Connelly · Jim Henson · Labyrint · Labyrinth · Michal David · Princezna Nevěsta · The Muppets · The Princess Bride
Awake (Awake, 2007; režie Joby Harold)
Filmoví pisálci jsou snobové z největších. Awake, který si na Metacritic vysloužilo slabých 33%, je ve skutečnosti průměrný (čti: solidní, čili aspoň padesátiprocentní) thriller. Zápletka o chlápkovi, co během anestezie při transplantaci srdce zůstane při vědomí, je slibná a založená na reálným jevu. Herci - Hayden Christensen a Jessica Alba - nejsou vůbec tak špatný, jak se vám recenze snaží namluvit: dělají, co se po nich chce, a dělají to dobře. Klaustrofobní atmosféra, (zdánlivý) podrývání tradičních rodinných hodnot a atak na korporátní Ameriku ten film zasazují do dnešního zeitgeistu (a do mýho projektu). Oidipovský motivy by vydaly na delší analýzu. A ten zvrat s máminou obětí je prostě krásnej.
Categories: filmy
Tags: Awake · Hayden Christensen · Jessica Alba · Joby Harold · projekt
23.04.2008 v 23:59 · 1 Comment
Spiritualized na prvního máje 2005 byli jeden z nejlepších koncertů mýho života (a dělali mi tehdy tu službu co později Ryan Adams a Whiskeytown). Když měl jejich principál Jason Pierce - stejně jako nedávno Ryan, jaká to náhoda - přijet do Santa Barbary, neváhal jsem ani chviličku. Fakt, že mělo jít o Acoustic Mainline set, jen zvyšoval zvědavost.
Nemám rád koncerty, kde se sedí, ale vyplyšovaný Lobero Theatre se pro akustický provedení songů Spiritualized a Spacemen 3 hodilo dokonale. Méně je více: na kost ořezaná scéna se sedmicí žen (smyčcový kvarteto plus vokalistky) obklopující v půlkruhu klávesistu Thighpaulsandru a Jasona se španělkou, naprostá absence pohybu, jediný dvě slova se závěrečným poděkováním. Většina věcí, co z Jasona kdy vypadla, byla podobně maximalisticky minimální/minimalisticky maximální: na jednu stranu pompézní instrumentace s desítkami muzikantů, na druhou stranu dlouhý minuty střídání dvou akordů a psychedelickýho drnčení.
Akustický provedení mi nejdřív vadilo (chybělo mi právě to primální basový drnčení a Jasonovy sykavky vinou špatnýho nazvučení řezaly do uší), ale časem jsem se v tom medu i tak konečně utopil. Že bude Stop Your Crying (zařazená podivuhodně brzo) drtivě velebná jako v originále jsem čekal, ale že vypalovačka The Sound of Confusion zafunguje v týhle instrumentaci stejně dobře jako ve shoegazerským provedením mě fakt překvapilo. Zaznělo taky docela dost kousků z nový - vynikající! - desky Songs in A&E, částečně reflektující Jasonův nedávný pobyt na JIPce; jestli je jeho muzika ufňukaná konstantně, tentokrát k tomu má stejně pádný důvod jako po rozchodu s Kate Radley.
A jak mi po většinu koncertu k maximálnímu zážitku pořád ještě pár špriclí chybělo, vydupaný přídavky byly cestou střemhlav do nebe. Protože jestli Jason umí něco nejlíp, tak to je práce s dynamikou a gradace - jak v rámci jednotlivých songů, tak i setů. Čistý, neposkvrněný, překrásný Lord Can You Hear Me a Oh Happy Day mě dojaly k slzám, srazily na kolena a obrátily na víru. Na ničem jiným v tu chvíli nezáleželo.
Categories: Santa Barbara · muzika
Tags: Jason Pierce · Kate Radley · Lobero Theatre · Ryan Adams · Songs in A&E · Spiritualized · Thighpaulsandra · Whiskeytown
Svátek je pro drtivou většinu národů zcela cizí koncept; například jediná čistokrevná santabarbarka, kterou znám - Ellen - se mi přiznala, že ho zná jen z ruský literatury. Ale když už ho tu s náma slavila Vlasia, tak já taky. Máma upekla makovec a já ho v oslepujícím poledním žáru na laguně distribuoval gratulantům, osvětluje střídavě zmíněný koncept a životní osudy svého svatého jmenovce (Ellen měla pochopitelně soukromou audienci). Cestou z campusu jsem si pak impulzivně koupil kovbojský boty a večer vyrazil do města na Spiritualized, definitivní to tečku za dnešním podpalmovým blahem.
Categories: Santa Barbara · deníček
Tags: Ellen · máma · Spiritualized · sv. Vojtěch · Vlasia
17.04.2008 v 23:59 · 7 Comments
New York je… přeceňovaný? Asi to nemůžu říct tak natvrdo, protože jsem byl většinou jen na Manhattanu. Ale stejně na mě působil tak nějak… očekávatelně. Když jsem poprvé přijel do LA, vypadalo to tam jako ve filmu a já užasnul. Když jsem přijel sem, vypadalo to tu jako ve filmu - a já to bral jako samozřejmost. Tož každý to máme jinak, Vlasia s Ceren mě za tenhle přístup k jejich milovanýmu městu málem exkomunikovaly.
Příjezd byl přitom impozantní. Vypotácel jsem se od Pam, prošel se naposled Filadelfií k Čínský čtvrti a nasednul do chinabusu: regulérní autobusový linky, která spojuje Chinatowny měst na východním pobřeží. Působí jako Greyhound, akorát že se na ní s latinkou skoro nesetkáte. Další ukázka toho, jak jsou USA spíš než melting pot čím dál víc salad bowl: že v Chinatownech žijí lidi, co neumějí ani slovo anglicky, je dávno známo, ale že jsou teď jejich izolovaný sousedství propojený meziměstsky je poměrně novinka. Ale to jen stranou; chtěl jsem mluvit o tom, jak se člověk k tý megalopoli blíží. Vzbudil mě zvláštní neklid, rozhlídl jsem se, předměstskou pustinu New Jersey kolem mě zabydlovaly termitiště baráků, vrstva na vrstvě, hnijící, rozpadající se, rašící, v agresivním cyklu připomínajícím izraelský tely. A pak na obzoru vyrostly mrakodrapy.
Bydlel jsem ve fajn hostelu na Lower East Side, kde pracovaly hlavně křesťansky založený hispánky; nejtypičtějším momentem bývaly opulentní snídaně, při kterých na obří plazmě běžela god.tv a servis zajišťovaly pracovnice s machršňůrami s nápisem “I Love Jesus”. Oproti hostelu v LA tu ale obyvatelé nebyli nijak zvlášť družní - když nepočítám tým dychtivých uruguayských studentů architektury na osmiměsíční cestě kolem světa v mým pokoji. Mají na fahrplánu i Čechy, tak si někdy koncem srpna dávejte pozor.
Viděl jsem co se dalo; fakt. Prochodil jsem Manhattan křížem krážem. V žabkách. Všichni se na mě dívali jako na exota, zatímco já měl plný nohy práce s východopobřežním agresivním způsobem chůze a zvyklý na pohodu Kalifornie jsem se nestačil protichůdným davům vyhýbat. Prolezl jsem všechny ty místa, kam člověk zaleze, když je na Manhattanu poprvý, a všechny vypadaly tak, jak jsem čekal. Každý město je nakonec jako hračka nebo rébus: člověk k němu přijde s nějakou předchozí znalostí, mapou a chutí něco vidět a dál už to je jen zábavný řešení kam kdy proč co jak a nalézání vlastních cestiček a zákoutí. Co jsem si ale nakonec užíval nejvíc bylo - předjaří. Stejně jako mě kdysi potěšil den evropskýho podzimu v Sequoia, teď bylo fajn po nekonečným kalifornským létě chodit pod holýma větvema stromů. Stejně mi tam ale Kalifornie chyběla - a když jsem na ulici náhodou zahlídnul její vlajku, změknul jsem jak prošlý máslo.
Highlity - tedy kromě obvyklých věcí typu Brooklyn Bridge a Chrysler Building? Spich s australskou flétnistkou Amy z nedávnýho semináře Fulbrightu v čokoládovně pod Union Square. Christina’s World Andrewa Wyetha v MoMA. Uvedení Půl čtvrté na newyorský části festivalu Jeden svět v Bohemian Hall (highlite v poněkud ambivalentním smyslu). A hlavně, hlavně dvojice večeří v megaluxusním apartmánu rodiny Morgan s výhledem na Central Park z 5th Avenue. Portýři a tak jsou fajn napoprvý, ale napodruhý mě dojalo hlavně to, jak mě ta famílie nenuceně vzala za svýho: Morgan se mnou dělala domácí úkoly o mexickým filmu, Alexa mi zahrála svoji skladbu na příčnou flétnu, Tyler mi uspořádal exhibici myachi…
Co mě naopak štvalo nesmírně bylo metro: jak se všude vychvaluje, já jsem neustále narážel na uzávěrky, nechával se místo doma vyvrhávat na povrch v Harlemu nebo v Queens, musel improvizovat a vůbec trpěl.
Tož východní pobřeží jako že fajn. Ale sotva jsem se po letu, kde mi stejně jako na cestě z Havaje hrály Won’t Get Fooled Again a Brown Eyed Girl, vypotácel z letadla na LAX, přepadla mě okamžitá vlna lásky ke Kalifornii: olizoval jsem okna terminálu, slintal nad palmami, opájel se Sluncem, vpíjel se do nebe (nikde nemá takovou barvu jako tady) a nasával pohodu snad i z klimatizovanýho vzduchu. Doma.
Brooklyn Bridge: kde je sakra to slavný místo, odkud vypadá nejlíp? Asi na druhým břehu…
Ground Zero: aktuální stav.
Chrysler Building: zblízka a zevnitř je ještě krásnější…
Times Square: spotřeba elektřiny zvíci menšího městečka.
53rd & 3rd: modří už vědí…
Categories: Santa Barbara · deníček
Tags: Alexa · Amy · Andrew Wyeth · Brooklyn Bridge · Central Park · Ceren · Christina's World · Chrysler Building · Filadelfie · LAX · Manhattan · Morgan · New York City · Pam · Půl čtvrté · Tyler · Vlasia
