voitech.org

Purpurový déšť (Purple Rain, 1984; režie Albert Magnoli)

Vedle Flashdance jeden z nejlepších hudebních filmů 80. let. Jasně, příběh o traumatizovaným, leč nehorázně nadaným muzikantovi (Prince, pochopitelně), který se v Minneapolis prodírá skrze problémy osobní, rodinný a milostný k (nevyhnutelný) slávě, není z nejsložitějších. Ale o ten tu nešlo. Purpurový déšť je (seřazeno pozpátku podle důležitosti)

1. Časostroj šupem zpátky do 80. let, sakumprásk s jejich odcizeností, hedonismem, autoerotismem a špatnými barevnými filtry.
2. Ukázka tehdejší videoestetiky. Purpurový déšť není ani tak film jako jedno dlouhý koncertní video prokládaný absurdně sebezhlíživými záběry Prince na motorce a melodramatickým vyobrazením jeho traumat. Narozdíl od jiných osmdesátkových videí to ale dneska nepůsobí nijak zvlášť směšně, prostě jen… dobově.
3. Pomník Princeově talentu. Nebýt jeho soundtracku, zapadne ten film mezi desítky podobných bijáků o outsiderovi, co “to” dokázal. Vice versa, ta muzika samotná funguje daleko intenzivněji, když si při ní člověk přehrává v hlavě, co se v tu chvíli dělo ve filmu (ano: tak to má být s každým muzikálem, ke kterýmu Purpurový déšť nemá daleko; a ne: muzikály nemám rád a rozhodně si nepamatuju, že by mi nějaký přivodil podobný efekt). V kombinaci s koncertním provedením jedovatá Darling Nikki láme srdce, I Would Die 4 U je zase letuje dohromady a předzávěrečná titulní věc je prostě hymna a eskalátor přímo do exaltovanýho nebe. Ten člověk je prostě génius - a to, že jinak nijak výjimečný dobový biják pozvedl na nadčasovou klasiku, je jenom další z důkazů.

(Pomohlo taky, že jsem ten film viděl v rámci jara lásky v Isla Vista - na projekci v Anisq’Oyo’ Park, pod širým nebem, s Helenou a jejími zahřívadly a hlavně se stovkami rozjařených studentů čerstvě po midterms, co se při hudebních číslech vrhali tančit pod plátno, tleskáním a bučením průběžně komentovali děj a ve finále projekci proměnili v jednu velkou house party. Yay. O důvod víc tuhle nezapomenutelnou věc nezapomenout.)