voitech.org

Psí odpoledne (Dog Day Afternoon, 1975; režie Sidney Lumet)

Jeden z nejlepších filmů Al Pacina, Sidneyho Lumeta, New Yorku, žánru bankovních loupeží a vedra vůbec. Tohle je klasika.

Ano, koukal jsem na to prizmatem svýho projektu, a tak pro mě byly odkazy na Atticu a dobový kontext důležitější než by byly pro řadovýho diváka. Ale ať to beru jakkoliv, ten film je prostě nezastavitelný tahoun.

Psí odpoledne se odehrává takřka v reálným čase. Parta nepravděpodobných pošuků se rozhodne vykrást banku v Brooklynu - a všechno jde pochcaným navrch. Žádný zbytečný úvody, prostě hurá do děje - a teprve cestou se dozvídáme, kdo je co zač a že jsou všichni tak trochu mimo. Al Pacino je coby homosexuální prcek v hlavní roli nesestřelitelný (tenhle film patří do jeho nepřekonatelný série v 70. letech), John Cazale ukazuje, na co měl, dobový útok proti establishmentu má sílu i po těch letech, ozvuky Stockholmskýho syndromu dojímají a zrnitý sedmdesátkový barvy a úvodní montáž žánrových obrázků z letního NY jsou prostě nádherný.

Dneska už se to málo ví, ale i bankovní loupež se dá natočit jako relativně intimní charakterová studie o chlapovi, který chce pro ty, co má rád, jen to nejlepší - a tím spíš se mu všechno sype pod rukama. Psí odpoledne rezonuje ve spoustě pozdějších “vykrádačkových” filmů - ale jenom tady zažijete ten maximální soucit se zoufalými podvraťáky, kteří se odhodlali k tomu, co udělat prostě museli. Zatímco za většinou bankovních bijáků stojí násilí, v tomhle případě je to v první řadě láska - a násilí jí dělá až příliš těsnou a nechtěnou společnost. Nejlepší recept k tragédii - a k fantastickýmu filmu.