voitech.org

Blade Runner (Blade Runner, 1982; režie Ridley Scott)

Blade Runner je film, který mě naučil milovat filmy. Ukázal mi, jak můžou věci na plátně znamenat spoustu různých věcí zároveň - a naučil mě je číst. Ohromil mě silou jednotný autorský vize - a naučil mě ji vědomě vnímat. Předvedl mi, jak mezi vysokou kvalitou a genialitou často leží pouhý detaily - a naučil mě ty dvě roviny rozlišovat. Přinejmenším v posledním bodě hrál roli fakt, že Blade Runner existuje v několika různých verzích. Když tedy Ridley Scott poslal do světa verzi “definitivní”, nemohl jsem u toho chybět. Výsledek? Mezi “definitivní” verzí a režisérskou z roku 1992 pro mě není větší rozdíl než kosmetický, ale jsem rád, že si specialista na přestřihy Ridley konečně udělal dobře i v případě svýho možná největšího majstrštyku. O rozdílech ve verzích víc jinde, já sem na počest obou hlavních vrhnu jen pár poznámek.

• Reklamy o novým začátku v “land of opportunity and adventure” - tohle přece byla Amerika sto dvě stě let předtím. Úpadek Ameriky a možná celýho světa symbolizuje neustálý déšť: v LA přece nikdy neprší.
• Jeden z mála sci-fi filmů, kde jsem ohromený efekty a výpravou. Stará dobrá ruční práce ale taky nezklamává: aaah, Union Station v modravým světle…
• Švenk od Roye a Leona do roje japonských cyklistů je jak ten záběr na seminaristy ve Zlodějích kol: náznak příběhu v příběhu, zabydlování světa, vždycky je víc.
• Rachael… Když si rozpustí vlasy, vypadá jako od Klimta. Když sebereflektuje svoji pozici (“I am the business”), je nádherná: zachrání Deckarda, i když ví, že ji má zabít. A ta minimalistická scéna s kazetovýma zdma a noir svícením, kde se ukáže, že je replikantka - koho ta nedojme, ten je replikant sám (stará verze).
• Ano, zvětšovací scéna je možná ukradená ze Zvětšeniny. Ale miliómy blbostí typu Renesance vykrádají Blade Runnera, ne ji.
• Špičková elektronika v pouličních podmínkách (zvětšování šupiny) jako předzvěst čteček kreditek a internetových připojení v každým krámu dneska. Nehorázně těžký davový scény. Nenuceně orientální muzika na orientálních místech - a v baru Taffeyho Lewise tucka, která musela předběhnout svoji dobu nejmíň o osm let. A ty kostýmy…
• Když se Pris usměje nad pochodujícím Kaiserem, který vrazil do futra, nikdo neví, jestli to hraje na J. F. Sebastiana, nebo jestli je skutečně pobavená: a to je to krásný a smutný. Sebastianův byt v nesmrtelně krásný Bradbury Building je přecpaný motivy hraček, který rezonujou s tématem celýho filmu na hromadě rovin; a co jinýho si u něj dát k snídani než vajíčka…
• A ten smutek, ten smutek v Royových očích… Když se před finálním soubojem s Deckardem rituálně pomaže krví Pris a vyje, sdílí minulost s lidstvem, který se jí (a tím i sobě samýmu) přitom samo už dávno odcizilo. Závěrečný akt milosrdenství je toho sice ukázka definitivní, ale málokde je “víc než lidská lidskost” replikantů naznačená krásněji než tady - a než ve zmíněný scéně s Rachael.

Vlastně ani nevadí, že si Ridley pustil hubu na špacír a přiznal, že Deckard je taky replikant; stejně to bylo čitelný už z několika scén a z faktu, že se stejně jako ostatní replikanti upíná ke starým černobílým fotkám. Ostatně těžko říct, jestli by mi tenhle film dokázalo vůbec něco zkazit. Dělá pro Los Angeles víc než deset filmů Woodyho Allena pro New York. A “Attack ships on fire…” je moje nejmilovanější scéna všech dob hned po pár kouscích z Apokalypsy a Mulholland Dr. Jednou ze známek geniality je, že oproti jiným produktům svý doby nestárne; ale jak se toho dá docílit se bohudík vysvětlit nedá.