New York je… přeceňovaný? Asi to nemůžu říct tak natvrdo, protože jsem byl většinou jen na Manhattanu. Ale stejně na mě působil tak nějak… očekávatelně. Když jsem poprvé přijel do LA, vypadalo to tam jako ve filmu a já užasnul. Když jsem přijel sem, vypadalo to tu jako ve filmu - a já to bral jako samozřejmost. Tož každý to máme jinak, Vlasia s Ceren mě za tenhle přístup k jejich milovanýmu městu málem exkomunikovaly.
Příjezd byl přitom impozantní. Vypotácel jsem se od Pam, prošel se naposled Filadelfií k Čínský čtvrti a nasednul do chinabusu: regulérní autobusový linky, která spojuje Chinatowny měst na východním pobřeží. Působí jako Greyhound, akorát že se na ní s latinkou skoro nesetkáte. Další ukázka toho, jak jsou USA spíš než melting pot čím dál víc salad bowl: že v Chinatownech žijí lidi, co neumějí ani slovo anglicky, je dávno známo, ale že jsou teď jejich izolovaný sousedství propojený meziměstsky je poměrně novinka. Ale to jen stranou; chtěl jsem mluvit o tom, jak se člověk k tý megalopoli blíží. Vzbudil mě zvláštní neklid, rozhlídl jsem se, předměstskou pustinu New Jersey kolem mě zabydlovaly termitiště baráků, vrstva na vrstvě, hnijící, rozpadající se, rašící, v agresivním cyklu připomínajícím izraelský tely. A pak na obzoru vyrostly mrakodrapy.
Bydlel jsem ve fajn hostelu na Lower East Side, kde pracovaly hlavně křesťansky založený hispánky; nejtypičtějším momentem bývaly opulentní snídaně, při kterých na obří plazmě běžela god.tv a servis zajišťovaly pracovnice s machršňůrami s nápisem “I Love Jesus”. Oproti hostelu v LA tu ale obyvatelé nebyli nijak zvlášť družní - když nepočítám tým dychtivých uruguayských studentů architektury na osmiměsíční cestě kolem světa v mým pokoji. Mají na fahrplánu i Čechy, tak si někdy koncem srpna dávejte pozor.
Viděl jsem co se dalo; fakt. Prochodil jsem Manhattan křížem krážem. V žabkách. Všichni se na mě dívali jako na exota, zatímco já měl plný nohy práce s východopobřežním agresivním způsobem chůze a zvyklý na pohodu Kalifornie jsem se nestačil protichůdným davům vyhýbat. Prolezl jsem všechny ty místa, kam člověk zaleze, když je na Manhattanu poprvý, a všechny vypadaly tak, jak jsem čekal. Každý město je nakonec jako hračka nebo rébus: člověk k němu přijde s nějakou předchozí znalostí, mapou a chutí něco vidět a dál už to je jen zábavný řešení kam kdy proč co jak a nalézání vlastních cestiček a zákoutí. Co jsem si ale nakonec užíval nejvíc bylo - předjaří. Stejně jako mě kdysi potěšil den evropskýho podzimu v Sequoia, teď bylo fajn po nekonečným kalifornským létě chodit pod holýma větvema stromů. Stejně mi tam ale Kalifornie chyběla - a když jsem na ulici náhodou zahlídnul její vlajku, změknul jsem jak prošlý máslo.
Highlity - tedy kromě obvyklých věcí typu Brooklyn Bridge a Chrysler Building? Spich s australskou flétnistkou Amy z nedávnýho semináře Fulbrightu v čokoládovně pod Union Square. Christina’s World Andrewa Wyetha v MoMA. Uvedení Půl čtvrté na newyorský části festivalu Jeden svět v Bohemian Hall (highlite v poněkud ambivalentním smyslu). A hlavně, hlavně dvojice večeří v megaluxusním apartmánu rodiny Morgan s výhledem na Central Park z 5th Avenue. Portýři a tak jsou fajn napoprvý, ale napodruhý mě dojalo hlavně to, jak mě ta famílie nenuceně vzala za svýho: Morgan se mnou dělala domácí úkoly o mexickým filmu, Alexa mi zahrála svoji skladbu na příčnou flétnu, Tyler mi uspořádal exhibici myachi…
Co mě naopak štvalo nesmírně bylo metro: jak se všude vychvaluje, já jsem neustále narážel na uzávěrky, nechával se místo doma vyvrhávat na povrch v Harlemu nebo v Queens, musel improvizovat a vůbec trpěl.
Tož východní pobřeží jako že fajn. Ale sotva jsem se po letu, kde mi stejně jako na cestě z Havaje hrály Won’t Get Fooled Again a Brown Eyed Girl, vypotácel z letadla na LAX, přepadla mě okamžitá vlna lásky ke Kalifornii: olizoval jsem okna terminálu, slintal nad palmami, opájel se Sluncem, vpíjel se do nebe (nikde nemá takovou barvu jako tady) a nasával pohodu snad i z klimatizovanýho vzduchu. Doma.
Brooklyn Bridge: kde je sakra to slavný místo, odkud vypadá nejlíp? Asi na druhým břehu…
Ground Zero: aktuální stav.
Chrysler Building: zblízka a zevnitř je ještě krásnější…
Times Square: spotřeba elektřiny zvíci menšího městečka.
53rd & 3rd: modří už vědí…
7 responses so far ↓
1 dana // 24.07.2008 v 7:50
Dvě otázky: Co je machršňůra? (zní to dobře, asi bych ji chtěla) a Kdy přijedeš?
2 voitech // 24.07.2008 v 13:12
Machršňůra je ten popruh s karabinou, na kterým lidi nosej klíče, mobily atd., klidně ti jich pár dám. A vracím se 18. srpna, půjdeme na pivo?
3 dana // 25.07.2008 v 4:48
Touhle otázkou sis ani nemusel opotřebovávat klávesnici. To je snad hotovka. Bys třeba konečně mohl dorazit na Střelák, no ne?
4 voitech // 25.07.2008 v 22:31
Cve, “konečně” - jako bych vynechal víc než jednou. :-) Ale jo, letos tam dorazím, takže máme plán!
5 grympy // 28.07.2008 v 8:07
Metro/Subway je náhodou docela dobrý, akorát musíš vědět jakej je rozdíl mezi Local a Express :-)
Já jsem se vrátil z NY včera…a hned bych se tam vrátil…
6 voitech // 28.07.2008 v 23:50
Rozdíl mezi Local a Express jsem se naučil “the hard way” hned první den. :-) Ale i potom mě pořád brzdily nějaký uzávěrky a další nepředvídatelnosti. Nicméně někdy bych se tam zase mrknul taky - a to říkám i s tím, že se zrovna kochám pustinou v Utahu a velkoměsta mě momentálně vůbec nelákají (zítra musím být ve Vegas).
7 grympy // 03.08.2008 v 7:44
Uzávěrky jsou jenom o víkendech, jinak to jde, myslím. Potřeba vybrat dobře termín…
Leave a Comment