voitech.org

Seminář skončil. Andreas a další chytali letadla už brzo ráno, my ostatní se vypotáceli na poslední probuzení u společný snídaně. Pak jsme se sbalený a připravený k odjezdu povalovali v lobby (obsypaný jako každý předchozí večer Fulbrightisty s notebooky, protože tam byla wifi), čekali na svý spoje, líně poplkávali a hodnotili posledních několik dnů, který proběhly nadsvětelnou rychlostí. Což je ideální čas na pár poznámek.

• Už dávno nevím, jaký čas mám na hodinkách: letní, zimní, havajský, pacifický, východní pobřeží… Používám mobil.
• Seminář byl dokonale připravený. Od úvodních informací, rozesílaných měsíce dopředu, přes dopravu na místo činu i vlastní akci nenastal jediný zádrhel. Materiály, co jsme dostali po příjezdu, byly zpracovaný neméně výtečně: nejenže jsme každou vteřinu přesně věděli, kde máme být a co tam máme dělat, ale pamatovalo se i na přehledný seznam kontaktů, abychom se mohli i po skončení semináře snadno držet ve spojení. I díky tomu mohla ta mašina jet tak rychle a hladce - i díky tomu jsme si ji mohli tak užít.
• Jak mě předem kdosi varoval, hlavním úskalím těchhle seminářů jsou - výtahy. Sjet z 22. patra do přízemí trvá dobrých deset minut, protože člověk nejdřív spoustu času pročeká na volnou kabinu a pak ještě cestou dolů staví v každým patře. Vynásobte to tak sedmi jízdami denně… Na druhou stranu to bývalo notný gaudium, protože jsme zabírali podstatnou kapacitu hotelu: nejdřív jsme se naučili už “podle ksichtu” poznat, kdo patří k nám, a po pár svezeních už jsme věděli, kdo kde přistoupí nebo vyleze.
• Tahle euforická “hotel patří nám” nálada se však to poslední ráno změnila v nostalgii: celý místo ovládla zase jiná konference (nefulbrightovská) a my byli minulost. Jako když se střídaly turnusy na lyžácích.
• Protože vždyť co se od tý doby taky změnilo? Copak nejsme pořád děti, dychtivý objevovat svět a zkoušet, co s ním můžeme províst? A copak právě díky tomu nejsme právě tady? Strávil jsem několik dní s lidmi, který ve svých oborech jednou budou světový špičky - a který zároveň dělali pubertální vtipy nebo se dokázali infantilně hihňat při každý vhodný příležitosti. Který pracujou s vybavením za stamilióny - a přitom dokážou přijít pozdě na společný focení desítek lidí. Nikdy nebudeme dospělí. Naštěstí.
• A můj nejsilnější zážitek z celýho semináře? Když jsem při finální prezidentský debatě postával úplně vzadu a pozoroval - v duchu svý profese - nejen delegáty, ale i ty, kdo je pozorujou, zasáhla mě obrovská euforie z energie, kterou jsem z toho shromáždění nejrůzněji nadaných lidí ze všech koutů světa cítil. Všichni se dokázali nadchnout pro jednu věc - a všichni dokázali táhnout za jeden provaz. (Naposled na tohle téma takhle nadšeně mluvila Internacionála. Budu si muset dávat pozor.)

Rozloučil jsem se s kamarády, se kterými jsme se poprvý v životě viděli před pár dny. Zvedl jsem bágl a šel se ubytovat ke Kolumbijce Pam - kamarádce, která mě v životě neviděla.