Seminář pokračoval v ďábelským tempu. Autobusy nás svezly do hotelu na oběd, kde jsme pohromadě probrali svoje zkušenosti - a já zjistil, že jsem měl štěstí nejen na nejlepší školu, ale i třídu v celý Filadelfii; všichni ostatní se bouřili s připomínkami a dotazy a zástupci The School District of Philadelphia Thomas M. Brady a Cassandra W. Jones měli plný ruce práce s odpovídáním.
Hned poté (to tempo bylo fakt devastující, ale kafem se na nás naštěstí nešetřilo) následoval dvouhodinový panel s celkem evidentním názvem The Dynamics of Politics and Participation, bleskový sprchy (individuálně) a odjezd (po skupinkách) na večeře do místních rodin.
A já měl zase tu největší kliku: s Karin, Turkyní Didem a Maďarem Sandorem jsme spadli do náruče Ricku Wheelerovi, který pracuje pro Philadelphia Museum of Art. Provedl nás jím a vzal nás zadarmo na výstavu Fridy Kahlo, na niž toužili všichni účastníci semináře aspoň zaskočit a jen málokdo z nich to stihl.
(Ad výstava - zvolit si za základ tvorby autoportréty mi přijde poněkud, hm, egocentrické, ale to nemění nic na tom, že expozice byla skvěle sestavená, obsahovala vyčerpávající komentář od biografických údajů přes rozbor děl až po přesahy do tradiční mexický kultury a nakonec člověka přinutila tu nebohou umělkyni když ne milovat, tak aspoň chápat. Předtím jsem o ní měl stejně jako většina lidí povědomí jen z filmu Frida.)
To byl ale teprve začátek. Rick nás naložil do auta, aby nás odvezl k sobě domů, a jel… a jel… a jel. Po dálnici, podél řeky, lesem, mezi luxusními rezidencemi ztracenými mezi stromy, kde nám přecházeli přes cestu kolouši… Prostě jsme skončili v místě jménem Bryn Mawr v honosným novoanglickým sídle z 18. století s mocnými krovy, obrovským krbem, bohatou knihovnou, útulnou studovnou, pohostinnou jídelnou - prostě v jednom z těch baráků, kde si člověk dovede představit, že se v něm sumírovala Declaration of Independence a přitom se v něm pořád ještě normálně bydlí. Ano, civěli jsme na to úplně stejně jako Američani na Prahu a Rick, i když na sobě nedával nic znát, se musel bavit.
Večer byl dokonale společenský. Po vzájemným seznámení s Rickovou paní, jejich dcerou, její návštěvou z Francie a jejich hosty jsme se rozehřáli lehkou konverzací nad aperitivy v salónu a posléze se přesunuli k tabuli, kde nás Rick promyšleně, leč nenuceně rozesadil. Při jídle (ani nevím, co jsme měli, jak mi z toho šla hlava kolem) se nad stolem přelívaly chuchvalce témat, hostitelé se snažili, aby nikdo nezůstal opomenutý, řeč ani na chvíli nestála, a všechno přitom probíhalo s přirozenou grácií. Bylo evidentní, že tihle lidi jsou zvyklí na návštěvy ze všech společenských vrstev.
Ale hned zase zpátky do hotelu. Další socializační intermezzo proběhlo na další Stodolní jménem Chestnut. Tentokrát už to byl trochu logistický problém, protože jsme začali držet pohromadě a spát se ještě nechtělo jít asi padesáti lidem, ale od toho jsme Fulbrightisti, abychom si poradili, že. Jakousi dupárnu s 80s poprockem jsme nakonec zcela dobyli.
Tabule u Ricka v Bryn Mawr. Ani se všichni nejvejdeme do záběru.
0 responses so far ↓
There are no comments yet...Kick things off by filling out the form below.
Leave a Comment