Navenek se mi nikam nechtělo, protože jsem líná kůže dávno vrostlá mezi palmy Kalifornie, ale uvnitř jsem se těšil: na Východní pobřeží a na kolegy. Pozvání na seminář Fulbrightu do Filadelfie se neodmítá.
Všichni spolubydlící mě kolektivně hodili v zapadajícím Slunci na to naše letišťátko tady - kde se ukázalo, že dnes panuje velmi neamerický mezinárodní “pokud pracujete u aerolinek, buďte na lidi hnusný” den. Když jsem se ale v hale v San Franciscu schoulil do koutku a nasporkoval do sebe kotel smažený rýže, co mi udělala Crystal na cestu, nemohlo mnou nic pohnout. Ve Filadelfii jsem přistál v 6:20 ráno, dospal se u baggage claimu (kompromis: největší kravál, ale nejpohodlnější lavičky), čapnul shuttle do hotelu s prvními kolegy (Brazilec Filipe a Němky Karin a Swaantje), nechal se ohromit bezbřehou industriálně-cihlovou pustinou skladů a fabrik po cestě - a už jsme se ládovali obědem na přivítanou v hotelu sotva čtyři bloky od radnice a čile si vyměňovali svoje dosavadní Fulbright zkušenosti. Čekaly nás tři dny velmi intenzivního semináře.
Téma Engaging the Electorate: Politics and Participation in 2008 pochopitelně reflektovalo letošní volební rok, stejně jako všechny s ním spojené aktivity. Hned po ubytování jsme se sešli v jednom z konferenčních sálů, kde nás čekaly proslovy na přivítanou a řeč předního politickýho komentátora, Dicka Polmana z The Philadelphia Inquirer, o aktuální předvolební situaci, která byla velmi přínosná i pro můj projekt (ano, ptal jsem se). Poté jsme se v duchu tématu rozlosovali na velký volební den čiže sobotu: vybrali se demokratický, republikánský a nezávislý kandidát na prezidenta, dostali k ruce početný týmy, vznikla skupina novinářů a ze zbytku se stali obyčejný voliči - včetně mě, který jsem pochopitelně doufal v kariéru žurnalisty.
Po sociálně-seznamovacím večerním intermezzu na příjemně klidný místní Stodolní South Street, kde se zejména republikánský tým promptně vžil do svých rolí, jsme vstávali v nekřesťanských 6:15 - ale nasekaný program nám pak celý den nedovolit padnout. Hned po snídani nás nabrali do těch typických školních autobusů a rozvezli po skupinkách do okolních středních škol.
Já se dostal do CAPA - The Philadelphia High School for Creative and Performing Arts. Exkurze nejdřív probíhala poněkud rozpačitě (pomalu jsme se ani nemohli dostat dovnitř), ale od chvíle, kdy se nás konečně ujal ředitel, nestačili jsme valit oči. Johnny C. Whaley Jr. je principál jak má být: všechno ví, všechno zná a všechno umí vyřešit (jeho motto: “Je lepší žádat o odpuštění než o povolení.”) Protáhl nás po celým baráku, všech asi tak sto děcek, co jsme cestou potkali, znal křestním, ukázal nám taneční sál (kde nás čekalo improvizovaný, ale o to nadšenější muzikálový představení), hudbební zkušebny, ateliéry na výtvarný umění i počítačový učebny a provedl nás chodbami plnými studentský tvorby. Všichni žáci byli nadšený, že nás vidí, sebevědomě se k nám sami hnali a spontánně nám ukazovali, co umějí.
Stejně aktivní byla i návštěva ve třídách. Já nafasoval s Ruskou Jekatěrinou a Chilankou Mariou v tý nejlepší náhodě hodinu občanský nauky, kde se zrovna probíraly právě volby 2008. Takže jsme po představení totalitních minulostí svých zemí (to nás tři dali takhle dohromady schválně?!) pronesli ohnivý proslovy o tom, jak volby představují základní ne právo, ale morální povinnost občana každý demokracie (čti: když nechodíš k volbám, tak nedržkuj), rozpoutali debatu o tom, že tohle budou jejich první volby v životě…
…a já se najednou nestačil divit jejich negativitě a skepsi vůči principu (americký) demokracie jako takový - dokud mi nevysvětlili, že když jim je teď osmnáct, Bushova administrativa pro ně znamená skoro půlku života a prakticky celou tu jeho část, kdy brali aspoň nějaký politický rozum. Pro ně těch posledních osm let není epizoda ve staletích USA, ale víceméně všechno, co z nich znají na vlastní kůži. Pro ně není špatně jedno období, ale celá Amerika: dvěma slovy, “America sucks.” Pro mě tohle byl šok a obrovský prozření. A připomněl jsem si, že mně samotnýmu bylo v roce 1989 deset. A v duchu jsem poděkoval rodičům.
Pohled od bran hotelu k radnici.
Johnny C. Whaley Jr., ředitel COPA, svojí škole principáluje na jedničku.
Takhle nám v COPA zatancovali na uvítanou.
0 responses so far ↓
There are no comments yet...Kick things off by filling out the form below.
Leave a Comment