Moje nejoblíbenější cestovka Universal Studios mi na jarní prázdniny připravila výlet na Havaj. Tak jsem jel.
Nejdřív jsem si musel odskočit do LA na projekci Kopaček, kolem kterých se celá ta taškařice točila. (Protože se ten film odehrává povětšinou v luxusním rekreačním středisku na Havaji, Universal Studios holt uspořádaly tiskovku tam.) Provedl jsem tam též trochu hollywoodskýho shoppování, na projekci nafasoval náhrdelník z (umělých) orchidejí a strávil nádherný večer s Petrou a Paulem v jejich letovisku kousek od Sunset Boulevardu, sakumprásk s perfektně vybavenou knihovnou, bohatým videoarchivem a luxusní pomazánkou. Ráno jsme si střihli snídani v Mel’s na Stripu a projížďku od Whisky a Go Go, Viper Room a dalších putyk přes Laurel Canyon až nahoru na Mulholland Drive. Zpátky domů jsem pak jel Greyhoundem plným Mexičanů a turistek: definitivní americký zážitek.
O pár dní později jsem vyrazil na naše místní ospalý letiště. Na kole. Za úsvitu. Siluety palem proti světlajícímu nebi nad Pacifikem. V zádech hory, co jsou večer fialový a ráno tmavomodrý. Dovedete si představit něco krásnějšího?
To byla na dlouho poslední idyla. Na LAX jsem se zaseknul na devět hodin, protože se nám o sedm hodin zpozdilo letadlo. Aspoň jsem ale mohl pozorovat, jak se z lidí nedobrovolně zaseklých na několika desítkách metrů čtverečních stává sociální skupina: po pár hodinách jsem bezpečně věděl, kdo cestuje s kým, kdo je čí co a že děti všech národností tyhle vynucený pauzy rozhodí ze všeho nejmíň, protože se prostě slezou dohromady a rozpoutají peklo na zemi. Nádhera. A jestli jsem fňukal, že zbytečně trčím uprostřed ničeho, dostalo se mi na palubě krásný lekce. Seděl jsem s postaršími manžely ze skupiny lidí, co dva a půl roku plánovali potápěcí island-hopping výlet po Pacifiku. Byli na cestě už desítky hodin, zpoždění letadla do Honolulu pro ně znamenalo prošvihlý spoj na Guam, což znamenalo prošvihlý spoj dál, což znamenalo… S každou hodinou v luftě prostě přicházeli o desítky dolarů a kusy jednoho snu - ale brali to s humorem. Tohle Češi nedovedou. Mimochodem - když se po těch sedmi hodinách čekání na LAX konečně objevil pilot, všichni tihle lidi tleskali… A já chtěl fňukat, že prošvihnu luau.
Na letišti v Honolulu jsem nafasoval náhrdelník z (pravých) orchidejí, dokončil cestu hodinovým přejezdem tágem přes celý Oahu na slavný Severní pobřeží a ubytoval se v Turtle Bay Resort. Následovala rekognoskace okolí, gigantická večeře na pokoj a smutek, že na všechny tyhle luxusy, který mě poslední roky potkávají, jsem - sám.
Druhý den mě čekaly asi tak dvě hodiny práce - v rámci celých dvou dnů, který Universal Studios za mě a za další novináře zacálovaly. A práce se tomu navíc ani říkat nedalo: kulatý stoly s herci z Kopaček byly jedna velká taškařice a protože se z naší skupinky pisálků skoro nikdo skoro na nic neptal, měl jsem je vlastně sám pro sebe. Bylo to jako jít v cirkusu přímo do manéže: Russell Brand předvedl dokonalou one man show, Kristen Bell byla ťuťuťu ňuňuňu, Mila Kunis ujížděla na sarkasmu a Jason Segel byl prostě pusinka.
A dál? Tropická pláž, gigantický bazén, výhled z terasy, vířivky a další hotelový speciality člověku vydrží jen na pár hodin; pak se v tom luxusu začne dusit. Tož jsem utekl. Šlo to ztuha, protože jsem se nejdřív ztratil na gigantickým golfovým hřišti, odkud nebylo úniku, ale jakmile jsem přelezl plot, věci se změnily k lepšímu. Našel jsem si pláž sám pro sebe a nechal se dvoumetrovými vlnami ostrouhat o lávový útes. Ve stánku u silnice jsem za nula nula nic nakoupil čerstvý ananas a papáju. Přes tirácký zastávky se smaženými krevetami jsem došel do nejbližšího městečka. Konečně jsem byl někde - a ne nikde uprostřed nadnárodního luxusu.
V Kahuku jsem se cítil jako doma. Byl jsem sice na druhý straně světa od domova - ale tohle bývalý cukrovarnický městečko mělo stejnou atmosféru jako vesnice, kde jsme mívali chalupu. Na návsi se v odpoledním žáru slastně povaluje místní somrák (z Branibor…). Prostranství vévodí konzum, kde nemají nic - a je to tak v pořádku, protože se tam chodí hlavně přetřásat novinky. Omladina se páruje na autobusový zastávce, protože nemá kde jinde. Všude je vystavený modro-žlutě natřený šrot z cukrovarnickýho průmyslu. A o pár set metrů dál, za hájkem zaneseným odpadky, chlopi popíjejí pivo a obechcávají okolní stromy. Dál už je jen (další) golfový hřiště a oceán, ale být tu barokní kostelík a obecní rozhlas, přísahám, že jsem v Polabí.
(Poznámka bokem: v Kahuku chodil na gympl Jack Johnson, který pak studoval film na UCSB jako já. Pomalu bychom spolu měli jít na pivo nebo něco.)
I autobusáci nosí na Havaji havajský košile. Stejně jako panáčci na ikonkách na pánských záchodech tam. A mahalo a aloha tu říká tak nějak každý zaměstnanec. Nikde jsem se necítil tak moc jako turista jako tady. Ale chci se tam vrátit: prostě jako člověk, co to tam má rád. Z hotelu mě odvezl ultraochotný vietnamský taxikář, který zastavoval, abych si mohl vyfotit pověstnou dvojtou duhu (chytli jsme dvě), a podával výklad o čemkoliv, co jsme míjeli. Hodinová tůra po Oahu mi ukázala, jak málo jsem tu vlastně zažil - a že to, co jsem zažil, bylo nakonec úplně nereálný.
Zpátky letím letadlem plným rozjařených asisjkých adolescentů vedle sterilního italskýho páru jako od Antonioniho. V pět ráno trčím zase v klimatizovaný zimě LAX. Nesnáším lítání - ze všeho nejvíc nesnáším svítání na letištích. Ale v devět už sedím s mámou na snídani v Eclectic v Isla Vista a láduju se huevos rancheros; a vím, že miluju, miluju, miluju Kalifornii.
(Po návratu se ukázalo, že na jarní prázdniny odjeli všichni kamarádi buď na Havaj, nebo do Mexika. Manon se podařilo nechat se na Havaji okrást celkem standardně a Ásdís se nic nestalo ani v provinci Oaxaca, ale Kaat v Kostarice okradli o všechno hezky tradičně s mačetou v ruce. Asi je to blbá útěcha, ale takhle starosvětsky bych to bral radši než nechat na sebe mířit kulometem…)
Snídaně v Mel’s v LA na Stripu s Petrou a Paulem. Spodní řada je celá moje.
Pokojová služba: snídaně…
…oběd (mimochodem nejhorší havajská pizza, co jsem kdy jedl; asi jsou ty “ostatní” neautentický)…
…a večeře.
Výhled z bran hotelu.
Typicky havajský moment ve vířivce.
Zív…
Vojtěch pochází z moře a má na to důkazy.
No a ta duha. Když se podíváte pořádně, je fakt dvojtá.
Zdrchanej v Eclectic s mámou po příjezdu z Havaje. Ještě že přede mě za minutu položí huevos rancheros.
1 response so far ↓
1 voitech.org — New York, New York // 01.11.2009 v 14:45
[…] východní pobřeží jako že fajn. Ale sotva jsem se po letu, kde mi stejně jako na cestě z Havaje hrály Won’t Get Fooled Again a Brown Eyed Girl, vypotácel z letadla na LAX, přepadla mě […]
Leave a Comment