voitech.org

Jesus Camp (Jesus Camp, 2006; režie Heidi Ewing a Rachel Grady)

Dokument o náboženský fanatičce z Missouri Becky Fischer, která pro křesťanský děcka organizuje letní tábory. Byla by to fajn ilustrace evangelizační vlny v dnešních USA, kdyby ten film nešel jen po jediný instanci, nepoužíval nefér metody a nebyl víc smutný než alarmující.

Becky Fischer je jistě ženská pošuk - ale je upřímná, nezáludná, nekomplikovaná, nemanipulativní… poctivá. Prostě věří v to, v co věří, a absolutně nic ze svýho života neschovává. A má ráda děti; možná jim vymývá mozek, ale každýmu z nich by ho byli vymyli rodiče tak jako tak.

Jesus Camp se prezentuje jako objektivní záznam reality, ale přitom každou chvíli ujede do nemístný stranickosti; a nemůže si tím škodit víc. Prostřihy na matku zvedající ruce svých dětí při “hlasování” o Bohu, sugestivní montáž na bowlingu, kde devítiletá Rachael sejme skoro všechny kuželky poté, co naverbuje kolemsedící bloncku, nebo ta sekvence, kde pes zvedá oči nad rodinou, která skládá přísahu křesťanský vlajce, jsou prostě školácky laciný. A scéna, kde nebohá Becky káže a přitom se na ní mění tričko, si zasluhuje místo v Top 100 nejdebilněji manipulativních momentů v historii světové kinematografie. (Pro srovnání, Studna z Majora Zemana by byla asi tak 158. Ne že by byla míň ideologicky naládovaná, ale protože nevypadá jako dílo osmaček, co potřebujou narychlo odevzdat domácí úkol.)

Jinak je to celý strašidelný, samozřejmě: všechny ty řeči o válce, bojovnících, konání Boží vůle z úst desetiletých dětí. Smutný: ty děti s obdivem vzhlížejí na památníky lidí, který považujou za svoje, ale který přitom byly dějištěm demonstrací za svobody (sic: svobody), proti kterým ony teď válčí. Jak říká stará pravda, lidi, který s vámi chtějí sdílet svoji víru, většinou nechtějí sdílet tu vaši. A občas je to i vtipný: většina těch bigotrituálů vypadá jako kdyby se všechny pohanský kulty sešly na obětování dinosaura, křesťanský hiphop/metal ukazuje, jak se “ďáblovy vynálezy” nakonec dají využít i pro lásku Boží, smývání hříchů z dětí vodou z flašky s logem Nestlé mluví samo za sebe a momenty, kdy ty děcka jsou prostě děcka a celá ta propaganda nad nimi lítá jako agitka, aby zabíjely mandelinky, jsou k nezaplacení. Ale to jsme zase zpátky k sekci “smutný”.

Smutný ve skutečnosti je, že tenhle film nemůžu nikomu doporučit. Snaží se sice kritizovat to, co bych na současný Americe kritizoval sám: puritánství, fanatismus, úzkoprsost - jenže když na to berete stejný kulomet jako používají lidi, který se snažíte sestřelit ze zdi…?