Serpico (Serpico, 1973; režie Sidney Lumet)
Stará flákota v nejlepším slova smyslu a součást neuvěřitelný šňůry vynikajících bijáků, který Al Pacino nasekal v první polovině 70. let - tj. na samým začátku svý kariéry! (Když teď koukám na jeho filmografii, slabší kousky začal dělat až v poslední dekádě…) Tohle drama podle osudů “posledního poctivýho policajta v New Yorku” je vystavěný naprosto klasicky (vypravěčský rámec, hrdinova cesta od naivního cucáka po ostřílenýho veterána, partnerský trable coby odraz jeho profesních potíží…), ale přes všechnu svoji formální povědomost přitom ani na chvilku nenudí.
Serpico je “grower”: vedle Pacinova fenomenálního výkonu spočívá většina síly toho filmu ve způsobu, jakým je vystavěný. Začíná to obědy zdarma pro policajty v místním bufetu - a než se ten naivně poctivý nebožák vzpamatuje, je obklopený armádou bezskrupulóznosti, malosti a slizu. Každý ze Serpicových kolegů od někoho bere, někoho kreje nebo si prostě jen hlídá záda; a nejsou to žádný westernoví padouši, nýbrž obyčejný, uvěřitelný lidi - jakkoliv malí a pokorný před vyššími šaržemi. Serpicova (důvodná) paranoia se stupňuje, jeho pocit izolace se stává skoro nesnesitelný, ty výmluvný pohledy všech odevšud ho přivádějí k šílenství - a pak se stane, co se stát musí. A ani tehdy si nedoceněný klasik Sidney Lumet nedá pauzu a místo emocionální oddechovky, kterou by do placu vrazil každý rutinér, nasadí ten devastující střih: rodiče se v nemocnici dívají do tváře syna postřelenýho do obličeje x policajti na hlídce venku před dveřmi zívají nudou a nechtějí s ním mít nic společnýho.
Ta závěrečná deziluze je maximální. Kéž by dnešní mainstreamovky dokázaly být podobně nemilosrdný.
0 responses so far ↓
There are no comments yet...Kick things off by filling out the form below.
Leave a Comment