voitech.org

I’m Not There. (I’m Not There., 2007; režie Todd Haynes)

Vedle Control nejlepší hudební film posledních let; a přitom se tyhle dva drží úplně jinýho přístupu.

Nebudu říkat, že jen Todd Haynes dokáže rozložit životopis Boba Dylana do šesti herců, z toho jedný ženský a jednoho černošskýho kluka - protože jsem zatím neviděl ani Sametovou extázi, ani Daleko do nebe. Ale řeknu, že nevím o nikom, kdo by to dokázal líp.

V I’m Not There. všechno nese význam. Jsou tu záběry, který 1. přesně kopírují obal některý Dylanovy desky 2. vypovídají o jeho romantických peripetiích 3. jsou součástí inherentního mesiášskýho motivu 4. ilustrují verše z Dylanova songu 5. jsou součástí děje - a to všechno najednou.

Poznámky na okraj. Vidět Heathe Ledgera po smrti a navíc v takovýhle roli prostě bolí. Edie v podání Michelle Williams (Heathovy skoro-vdovy) bolí ještě víc. Ballad of a Thin Man po hádce s novinářem vydá, jak se říká, za tisíc slov. Inscenování setkání s Beatles do němý grotesky s podkresem z Nashville Skyline je jeden z nejgeniálnějších kroků tady. Ukázání Dylanova revolučního (jak ten pojem nesnáším, tak tady fakt revolučního) vystoupení na festivalu v Newportu s přímou citací z Kdyby… je geniální na prvním místě.

Jasně, mohlo to být trochu kratší (ten film “končí” asi dvacet minut), ale jinak tu není co vytknout. Jestliže si Ian Curtis koledoval o chronologický, dokumentaristický, klaustrofobický zachycení života padajícího do studny, Bobovi coby největšímu chameleonovi popmusic posledních skoro padesáti let (David Bowie promine) tenhle kaleidoskopický přístup svědčí jako praseti drbání.

Všichni víme, že Cate Blanchett měla za zpodobnění Dylana v jeho “Judas” fázi dostat Oscara; a všichni jsme nakonec rádi, že se tak nestalo, protože to její fenomenální (ta scéna se zrcadly!) výkon pozvedá ještě výš. Richard Gere odvádí stejně dobrou práci jako třeba nechybující Christian Bale. A motiv klece je zásadní.

Co se soundtracku týče, má dva disky a stojí sám o sobě. Pokud chcete něco vědět o zmíněný “Judas” fázi, sežeňte si nepřekonatelný The Bootleg Series Vol. 4: The “Royal Albert Hall” Concert. Pokud chcete Dylana jako takovýho, sežeňte si, hm, jeho věci z let 1963-1975. A pokud víte a znáte, nemusím vám nic říkat, protože jste se dávno někde dočetli, že tenhle soundtrack sestává fakt z těch nejlepších jmen v současný (povětšinou americký) muzice, který se můžou o Boba otřít - a to říkám při plným vědomí toho, že v dobách jeho největší slávy existovaly celý kapely, co si založily živnost prakticky jen na jeho předělávkách. (Upřímně řečeno, Bob si o ty hromady coververzí koleduje, protože 1. je jeden z nejlepších písničkářů všech dob 2. je jeden z nejhorších zpěváků všech dob 3. seká ty svoje songy tak, že se dají překroutit na všechny strany, což ostatně dělá on sám naživo prakticky obden.) Takže jen moji favoriti - nezastavitelná Stuck Inside of Mobile with the Memphis Blues Again od Cat Power (s touhle holkou jet na Jih…!), devastující gospel Pressing On od Johna Doe a samozápalná verze jinak neznámý Can You Please Crawl out Your Window? v podání The Hold Steady.