Na Las Vegas se nedá připravit. Je přesně takový, jak čekáte, ale stejně vám urve hlavu a nevrátí vám ji při odjezdu. A peníze jsou to nejmenší, o co tam můžete přijít.
Naše dvouautová karavana vyrazila v sobotu ráno prodlouženýho víkendu. Vlasia drátovala I-15 devadesátkou (mph), dokud jí někdo neřekl, že i v Kalifornii mají rychlostní limity - ale to už jsme byli v Nevadě. Cestou trpěla obsesivně-kompulzivními tiky a přelaďovala rádio každý dvě vteřiny - a nedocházelo jí, že v Mojave hrají asi jen tři stanice a z toho tři jen country. A jestli jsem měl ve Vegas přijít o duši, o srdce mě připravila už cesta tam: nejdřív hory, potom poušť - a při západu Slunce v zapadákově Baker jsem holky prosil, ať mě tam nechají a vyzvednou cestou zpátky. Nebylo tam nic - a to nic bylo tak nádherný, že bych pro něj vykrvácel.
Vegas je… jak jsem říkal. Ubytovali jsme se v 25. patře hotelu Excalibur ve tvaru středověkýho hradu, povečeřeli steaky, poškádlili ruletu a jednoruký bandity a vyrazili do momentálně nejvyhlášenějšího klubu LAX v “egyptským” hotelu Luxor. Zklamání číslo 1: aby se člověk do něčeho podobnýho dostal, potřebuje peníze a/nebo kontakty, což znamená zcela segregativní postávání v lajnách pro dobytek. My naštěstí měli díky Ankeetovi obojí, takže jsme čekali jen asi deset minut. (Pomohl taky poměr tři hnusný kluci na šest krasavic.) Zklamání číslo 2: nejlepší (veřejný) klub ve Vegas je to nejdokonalejší zpodobnění otrokářství. Člověk se v davu nemůže ani hnout, sednout si (na přísně oddělený gauče) smíte jen když si koupíte celou flašku, bachaři v poměru 1 na 10 metrů čtverečních vás nenechají stát na schodech/rozhlídnout se po kamarádech/překročit neviditelný čáry a v podstatě nic a do toho všeho jste uprostřed pekla plnýho slizkýho diska a přehlídky existencí, co je nechtěli v posledním konkurzu do softporna. Stylizace do červenočerný, obrovský svícny a uživatelská nevstřícnost zřejmě měly vzbuzovat iluzi velkoleposti.
V tu chvíli jsem Vegas nenáviděl. Pohádal jsem se s Christinou, prchl ven a cestou přes strategicky umístěnou benzínku to vzal nahoru po Stripu. Potkával jsem lidi, poznával místa - a to, co mělo být “Nejsmutnější město na světě” nakonec získalo úplně jinou dimenzi. Ke konci svýho nočního putování jsem pak našel podnik svých snů: noční Fatburger, jinak též ztělesnění Ameriky. Hráči vyhrávající i zkrachovalí, německý turisti, mexický uklízeči, tlustý černošský vyhazovači, místňáci, studenti, nýmandi a náhodný hladoví kolemjdoucí se všichni dožadovali tamního gigantickýho burgera, ze kterýho fakt odkapává titulní tuk. Protože na ničem jiným v tu chvíli nezáleželo. Dostal jsem ho, dostal jsem se do ráje, dostal jsem se domů a dostal jsem se i do vlastní postele. Christina nekopala a Vegas se mi začínalo líbit.
V den druhý už jsme byli mazáci. Otupělí nedostatkem spánku, zbytkovým alkoholem a řáděním hormonů jsme courali z hotelocasina do hotelocasina. Asi tak u sedmýho jsme konečně přestali vnímat tu všudypřítomnou kulisu: kamkoliv se ve Vegas vrtnete, uslyšíte drnčením výherních automatů, ucítíte omyvatelnou iluzi velikosti a nadechnete se zvláštní hořkosladký vůně. Ani ty světla všude už časem nebodají tak ostře. Tematický hotely (a la New York, Paříž, pirátský Karibik, Benátky) mě nudily, coby správný snob jsem se nejlíp cítil prostě v těch luxusních jako Bellagio nebo Wynn.
Když jsme se rozprchli po svých, Vlasia si mě vyžádala jako doprovod na courání po obchodech a Christina do Hard Rock Café (mýho prvního v životě, jejího asi patnáctýho). Děvčata pak vyrazila na jednu z těch naolejovaně svalnatých striptýzových show, zatímco veteráni místních rozkoší Ankeet s Joshuou mě vzali do italský restaurace, kde mi tamní cuketová polívka přivodila stejně slastnou zástavu srdce jako ten burger včera.
A pak - zív - standardní program. :-) Fontánová show před Bellagiem, vevnitř klub The Bank, Caramel Lounge tamtéž, kde Joshua fungoval jako průtokový ohřívač whisky a Vlasie začalo docházet, že včerejšek byl… jenom včerejšek. Ruleta s Christinou, do který se zamiloval sotva ochmýřený krupiér a ona s ním milostivě odešla do posledního kousku noci -
- aby se vrátila jako uzlíček emocí. Na nic z toho se nekoukalo hezky. Vegas člověka sežere zaživa. Protože nemá duši. A člověk ho musí milovat a nesnášet zároveň.
Baker, CA. Tady bych dokázal umřít.
Posádka. Ještě že mě ve Vegas čekal Joshua s Ankeetem.
Excalibur: tady bydlíme…
…a takhle to vypadá, když se podíváme z okna (který se z evidentních důvodů nedá otevřít na víc než pár centimetrů).
Vrchol č. 1: nadranní tuková demokracie.
Vegas v noci.
Vegas ve dne.
Děvčata jdou na pánský striptýz. Zdání klame: zatímco Mirthe (druhá zleva) se prý držela zpátky, Vlasiu (zcela vpravo) museli z pódia sundávat jeřábem.
Po.
Pozn.: V hotelocasinech se fotit nesmí.
0 responses so far ↓
There are no comments yet...Kick things off by filling out the form below.
Leave a Comment