Juno (Juno, 2007; režie Jason Reitman)
Prostě jedno velký ťuťuťu ňuňuňu. Největší devizou týhle “nezávislý” “komedie” o jedný zbouchnutý puberťačce je milá Ellen Page v titulní roli - ale i ona se pro rádobyduchaplný takycynický kvazisofistikovaný hlášky svý postavy ocitá na hraně snesitelnosti - a daleko za hranou uvěřitelnosti. Všechny ty uvozovky a předložky mají dát najevo, že Juno je film “jako”, stejně jako byl Reitmanův předchozí pokus Děkujeme, že kouříte: film, který se snaží prostřednictvím pseudoožehavých motivů vytvořit iluzi něčeho víc než je obyčejný “pohlaďte mě po duši, prosím” doják, ale ve skutečnosti je prostě jen srdceryvným bijáčkem pro lidi, co se rádi nechávají dojímat, ale neradi si to přiznávají.
Jediný větší plus: vedle Ellen Page hlavně postava matky toužící po dítěti v podání Jennifer Garner; nejblíž, co se tahle srandička dostala k realismu a tíze skutečnýho života.
Největší mínus: přizdisráčskou náturu a veškerý alibismus Juno nejlíp ukazuje soundtrack. Ten film je TAK přecpaný okázalými i skrytějšími poukazy na dobrou, dospěláckou, nezávislou, in, hip (nazvěte si to jak chcete) muziku, až je to k smíchu: namátkou Melvins, Sonic Youth, Dead Kennedys, Bad Brains, Alice in Chains, Ramones (na školní nástěnce?!), Mott the Hoople, Soundgarden atd. Skoro od nikoho z nich nezazní ani nota; místo toho je člověk nucen poslouchat kníkavě miloučký folkárny od Kimyy Dawson. Co hůř, ty by byly samy o sobě prostě jen zapomenutelný, ale naneštěší pro ně je prořízne fenomenální kousek od Belle and Sebastian - a tohle srovnání okamžitě ukáže, čím by ty insitní pidlikačky být chtěly, ale nikdy nebudou.
Suma sumárum: průměr. Kdyby se to tak urputně nesnažilo být něčím, čím to není, měl bych to radši.
0 responses so far ↓
There are no comments yet...Kick things off by filling out the form below.
Leave a Comment