voitech.org

Žlutá ponorka (Yellow Submarine, 1968; režie George Dunning)

Většinou se tu kontextu skouknutí filmů vyhýbám, protože o něj přece nejde. Ale v tomhle případě je kruciální a nebylo by nez něj o čem psát, protože ten biják samotný - protiválečná beatlesovská fantasmagorie s minimálním vkladem kapely samotný - je prostě z toho “když jste to neviděli, nevíte, o čem mluvím” druhu. Tolik “co”. A “jak”? To se takhle jednou v sobotu odpoledne Helena zeptá, jestli nechci skouknout film v “domě kamarádova kamaráda”. A než se naděju, ležím pod širým nebem na matracema a a spacákama napěchovaný obrovský terase archetypálního surfařskýho baráku v Isla Vista sotva pár bloků od oceánu a napojen nějakou záhadnou, ale příjemně teplou břečkou a nasycen avokádovým salátem sleduju výše zmíněný biják promítaný na větrem proháněný plátno spolu s asi čtyřiceti dalšími lidmi ze všech koutů Kalifornie, Ameriky i světa. U zábradlí potahujou z vodní dýmky surfařský flákači tak stereotypní, že bych je pokládal za chodící kýč, kdyby nebyli opravdu skuteční (později s filožofkou Helenou rozpoutáme debatu o ontologii kýče a klišé, inspirovanou citátem “všechno může být klišé, dokud se to někomu doopravdy nestane”). Bar je napěchovaný přinesenými flaškami, v jedný z mnoha ložnic toho velkorysýho baráku někdo preluduje na kytaru a někde tam v zadních řadách nejspíš kolují tripy. Isla Vista vibruje obvyklou sobotní party frekvencí, o blok vedle žhne do noci gigantický hipícký znak míru a oceán a palmy šumí v naprostý harmonii. Ty kuci z Bítls měli pravdu; přinejmenším pro tuhle noc.