voitech.org

Nemám strach (Io non ho paura, 2002; režie Gabriele Salvatores)

Ve vesničce v jižní Itálii na konci 70. let žije desetiletý Michele. Jednoho letního dne najde v díře pod opuštěným domem v polích - někoho. Nebo spíš něco. Nebo naopak.

Nemám strach je všechno to, co Faunův labyrint mohl být a není. Je to příběh kluka, který musí dospět příliš brzo, film o věcech tak složitých jako je ztráta nevinnosti, střet s realitou nebo (nedejbože) Dobro a Zlo. Respektive zjištění, že nic jako Dobro a Zlo neexistuje; a právě proto, že se ve Faunově labyrintu ničeho takovýho jaksi nedočkáme, ten film nikdy nedokáže svoje dvě roviny pořádně spojit a stát se něčím víc než hezoučkou pohádkou pro dospělý, co se rádi (a lacino) dojímají.

Už jen úvod v podobě dětský hry předznamená neúprosnost pravidel, kterými se řídí každý lidský život. Micheleovo přeletění přes řidítka je jedna z nejlepších metafor vykolejení v dosavadním životě, co jsem kdy viděl. Scéna s topením bárbíny v kašně je drastičtější než cokoliv ve Faunově labyrintu. To útěšný léto a ty lány obilí, ta nádherně sešlá vesnice, ty mraky a pole a schnoucí prádlo, japonsky jednoduchá filmařina - to všechno je nakonec tisíckrát působivější než nějaký speciální efekty nebo elaborovaný kamerový postupy. Dospělý a dětský svět, snění a realita, nevinnost a poznání se tu prolínají bez jedinýho švu - a díky tomu Nemám strach působí jak drtivě realisticky, tak i nádherně fantaskně.

Faunův labyrint ukazuje, jak si dospělí představujou, že vidí svět děti, a jak to ty dospělý dojímá, zatímco děti děsí (protože to s jejich viděním nemá nic společnýho). Nemám strach ukazuje, jak svět ovládaný dospělými děti opravdu vidí, a dokáže tuhle čistou, hodnotami nezatíženou optiku přenýst do dospělýho oka.