Kdo jiný udělá sám sobě předkapelu? Zatímco lidi se teprve scházeli a do oficiálního začátku koncertu ještě zbývalo hezkých pár minut, Ryan Adams vylezl na pódium coby Jay Jay z Anglie a jen tak z rujnosti zahrál na akustiku několik předělávek “toho kreténa”, co má přijít potom.
Ryan je nepředvídatelný už na deskách. Osciluje od ultratradičního country (Heartbreaker) přes sedmdesátkový rock (Gold), stadiónový vypalovačky (Rock’n'roll) a svetříkovou muziku (Love is Hell) až po, hm, ultratradiční sedmdesátkový stadiónový country vypalovačky (Jacksonville City Nights). A naživo je to ještě větší mazec.
V Blossom byl Ryan a jeho čtyři hoši ta nejlepší barová kapela na světě. Off Broadway roztáhli na jam tak psychedelický, že by strčil do sklenice od marmelády i Pink Floyd naložený v LSD jako v láku. The Rescue Blues vyšlo jako ten nejlepší cajdák, co Rolling Stones nikdy nenahráli. Goodnight Rose měla parádní prodlouženou sekci prohozů obou kytar. A pohřební verze Halloweenhead nabídla parádní sólo na kvákadlo a improvizaci člověka válejícího sudy zleva doprava po pódiu. (“To je pravej rock’n’roll,” pravil Ryan v jedný ze svých reakcí, kterými do všeho toho hudebního mixu házel ještě prvky stand-up comedy.) Ryan vůbec mluví rád a hodně - ale nikdy to není ani zbytečný, ani samoúčelný, ani nuda, narozdíl od takovýho Glena Hansarda.
Během přestávky jsem našel Helenu, která pak všechny moje pečlivě akumulovaný adjektiva a metafory relevantní k druhý části vystoupení zkondenzovala poznámkou “zní to jako Led Zeppelin“. Neboť vskutku: zbytek show byl tvrdý jako hovno z křemene, abych se aspoň trochu přiblížil anglosaský hudební terminologii. Ale ani to Ryanovi nezabránilo ve vstupu jako vystřiženýmu ze stupidní late night show. (Tím spíš, že Spacewolf má v jeho programu narozeniny zřejmě každý večer, i když s jinou casiomuzikou.)
Ryan je věčný kluk. Hraje muziku kluka, kterýho poprvý v životě opustila holka a on je tou zkušeností fascinovaný, i když si pro ni může vybrečet oči. Vypadá jako kluk, kterýmu ve škole kvůli jeho “divnosti” dávají sodu, ale on se přesto odmítá přizpůsobit. A chová se jako kluk, který se právě odstěhoval od rodičů a může si konečně dovolit nasávat jako houba - a tak si to taky dovoluje. Ale přitom v něm rezonuje muzika osmdesát let stará, jakkoliv přetvořená několka dalšími generacemi. A prý už minimálně rok nepije.
Měl jednoduchou scénu s pár světly a kaktusy. Ale když nad nimi vyšel úplněk, bylo to víc než všechny laserově řízený show světa.
A jestli mám ještě někdy v životě absolvovat plnokrevný rock’n'rollový koncert vsedě v kině na přiřazených místech, tak si s sebou přinesu sedativa - nebo gumicuky.
0 responses so far ↓
There are no comments yet...Kick things off by filling out the form below.
Leave a Comment