Eyes Wide Shut (Eyes Wide Shut, 1999; režie Stanley Kubrick)
Jestli někdo někdy bezvýhradně potvrzoval tvrzení, že dokonalost spočívá v detailech, tak Kubrick. Už úvodní scéna loučení se s dcerou v sobě má latentní děs, který člověku zvedne adrenalin v krvi. Pohled na pianistu na Zieglerově (dokonale slizký Sidney Pollack) party je varovně významný, aniž byste věděli, co přijde. A pak už se to valí jako pomsta nástěnkáře, který svoji nic netušící oběť připichuje na zeď jedním přesně mířeným špendlíkem za druhým s předpřipraveným ďábelským plánem v hlavě. Scéna s Isaacovou Baby Did a Bad Bad Thing je samozápalně sexy - ale úplně jiným způsobem než to nešťastný setkání se šlapkou ve Village. Všechno to chlapský poplácávání je stejně homoerotický jako ta formálně vrcholná ritualizovaná pasáž ze zámku. Ve který všichni účastníci nosí elaborovaný masky - a přitom se hned v jejím úvodu objeví nádherně zcizující záběr na nebohýho pianistu se zavázanýma očima s blikajícím elektronickým aparátem hned vedle, který celou tu kvaziarchetypální ceremonii hází úplně jinam.
Předlohu od Arthura Schnitzlera jsem nečetl, ale z filmu a jiných zdrojů se dá vyčíst, že je destilací psychoanalýzy a potlačený sexuality Vídně 20. let. Jediný (“Go!”) střih ze scén rituálů do banálního newyorskýho apartmánu tuhle základnu spolehlivě posouvá skoro o století dál. Maska je vždycky jenom maska, ať už jde o ritualizovanou formu instituce nebo jen snahu schovat se sám před sebou či ostatními. Podvědomí vždycky vyhrává nad raciem. A upřímnost je vždycky jenom… upřímnost. Kubrick nemohl umřít líp.
0 responses so far ↓
There are no comments yet...Kick things off by filling out the form below.
Leave a Comment