voitech.org

Konečně přišel čas na prozkoumání samotnýho Los Angeles, ze kterýho jsem zatím viděl jen ty mrakodrapy a Union Station při svým triumfálním příjezdu. Ale než jsem se tam dostal, střihnul jsem si pořádný výlet částí tak odlišnou od velkoměstskýho centra jak je to jen možný - gigantickým Griffith Parkem, těsně vedle kterýho je mimochodem i ten nápis “Hollywood”.

Cíl byl jasný - observatoř nad Los Feliz Blvd, odkud je fantastický výhled na město (a kde se natáčela ta kudloscéna z Rebela bez příčiny). Rozhledna to je vpravdě parádní, ale na co jsem při plánování zapomněl, byl fakt, že to je taky planetárium s typicky americky dokonalou prezentací všeho tak či onak spojenýho s vesmírem. Takže jsem nakonec expozice stylově proletěl rychlostí světla, seskákal jako kamzík trekem s asi tak šedesátistupňovým klesáním zpátky do civilizace a sotva dvacet minut poté, co přede mnou ustrašeně prchali plši a švihala mě do obličeje subtropická vegetace, jsem se procházel pod mrakodrapy.

Což je z centra asi tak všechno: zrovna velký dojem na mě neudělalo. Mrakodrapy fajn, ale jinak to tam vypadá jako v Karlíně těsně před tím, než se má začít s demolicí (a někde se už dokonce začalo). Blade Runner, který se tam taky točil, tu atmosféru “bylo, není a bude jen možná” vystihl perfektně. Ale než jsem se setměním zbaběle zdrhl, zmerčil jsem tam pár míst, který se mi přece jen líbily a kam jsem se vrátil hned druhý den:

• Bradbury Building, nádherný starosvětský barák na Broadwayi - mimochodem jedno z míst, kde se točil právě Blade Runner.
• Gehryho Walt Disney Concert Hall: ať už si o tom pánovi člověk myslí cokoliv, “naživo” je ten barák prostě symfonie. Po jeho venkovních prostorách dá libovolně potulovat, nahlížet dovnitř a kochat se nečekanými úhly.
• Radnice: impozantní, a jak říká Osamělý planet, který mi byl v LA nepostradatelným pomocníkem, “zářící maják v moři architektonické průměrnosti” okolní zástavby.

Naopak zcela ohavná je nedaleká Cathedral of Our Lady of the Angels.

Co mě ale na Los Angeles dostalo nejvíc, byly - ghetta. Znáte je z filmů, ale nic vás nedokáže připravit na přímý setkání. Nasednete v centru na metro, to se vynoří z podzemí a člověk jede desítky a desítky minut nekonečným mořem - nebo spíš pustinou - skladišť, otřískaných baráků, dvorů plných šrotu, nezastavěných parcel, unavených palem, pustých nároží, drátěných plotů, prastarých reklamních cedulí, opuštěných vozíků ze supermarketů, slepých oken, slepých kolejí, slepých zákoutí. Kupodivu ne slepých ulic: všechny vypadají, že v tom neúprosným pravoúhlým uspořádání někam vedou, vedou dokonce od obzoru k obzoru, protože South Central je jedna velká placka, ale to je právě ta největší zrada. Nejsilnější dojem, který si člověk z týhle nekonečný pláně odnese, je, že všechny ty ulice nakonec končí v bludným kruhu. Odtamtud se nedá utýct.

Jel jsem tam, abych se podíval na Watts Towers. Ve svý středoevropský naivitě jsem čekal něco jako turistický centrum. Místo toho jsem vystoupil z metra, kde jsem byl dávno jediný běloch, prošel asi deset bloků tou pustinou, na kterou jsem předtím hleděl z bezpečný vzdálenosti vagónu, okoukl “to” a se staženým zadkem upaloval zpátky - tím spíš, že jsem měl zase špatný timing a fofrem se stmívalo.

Pár hodin na to už jsem se celý vymydlený věnoval luxusnímu bufetu na další tiskovce. Duchem jsem byl ale pořád v ghettu.

Vjezd do Griffith Parku: Smokey varuje!

Z tohohle úhlu vypadá Los Angeles skoro větší než Praha.

A ještě jednou Los Angeles, tentokrát od Griffith Observatory a zahalený v chakteristickým smožíku.

Rostou, rostou… A dole v Pershing Parku se bruslí.

Ale jo, povedená taškařice.

Ego/Ego: takhle do hladka jsou některý části Disney Hall vyleštěný.

Watts Towers. Za dvacet minut tu bude tma jako v pytli.

…a ještě jednou Watts Towers zblízka, než fakt vezmu nohy na ramena.