voitech.org

Jasně, že nic skutečnýho nemůže být kýč, ale ten pruh pláží od Santa Monicy dolů prostě vypadá jak z pohlednice: kilometry a kilometry písku, palem, moře, hotelů, parků, Slunce, prsatých bruslařek a dalších palem. Nad tím hory. Měl jsem pocit, že kdybych do toho píchnul špendlíkem, vyfoukne se to jako balónek.

Pak Santa Monica přejde ve Venice a věci začnou být roztodivnější: promenáda na pláži je plná takyumělců, hipíků, kšeftařů, kaváren, tetovacích salónů, feťáků, bezdomovců, šílenců a ztracenců a koupíte tam úplně cokoliv, baráky dál od moře pak vypadají jako místa, kde bydlí i obyčejný lidi s obyčejným příjmem. Ta síť zabahněných kanálů, která tomu městu dala město, je srandovní, ale jinak si dovedu představit, že bych ve Venice měl jednu ze svých rezidencí, cítil se tam doma a vyhříval se na verandě v tom nenapodobitelným líným odpoledním Slunci.

Několik busů mě s menším zaškobrtnutím na LAX (kdo se tam neztratil, ten tam nebyl) dovezlo na Manhattan Beach: Nathan měl v tamním Art Center vernisáž svojí první samostatný výstavy na západním pobřeží (čtvrtá celkově). Nervózní, unavený, leč šťastný umělec, který komplikovanou expozici doaranžoval po týdenní makačce sotva tři hodiny předtím, byl na roztrhání a ke konci se dočkal i invaze lidí z UCSB, která mi najednou - po těch plných dnech tady dole - přišla tak daleko…

[recenze]Nathan Hayden se vyjadřuje skrze komplexní, malo- i velkoformátové, striktně černobílé kresby/malby, v nichž kombinuje organické struktury se sci-fi tematikou k téměř apokalypticky-surreálnému (ne, ne surrealistickému) efektu. V poslední době se jeho tvorba vymkla rektangulárně-plošnému formátu: na své expozici v Manhattan Beach Hayden obklopil primární díla sítí “inspiračních” papírků, jakýchsi brain-dumpů duše autora, a propletl je elaborovanou sítí vláken; obě struktury působí stejně organicky (spirála ulity) jako matematicky (grafy funkcí, potažmo fraktály).[/recenze] (Tolik k cizím slovům. Mně se jeho věci děsně líbí - mimo jiný i proto, že mám před očima, z čeho a jak vyrůstají.)

A pak už jen epická cesta busem domů. Nejdřív na jih, abych mohl zpátky na sever: z Manhattan Beach přes Harbor City do Hollywoodu. Nejdřív předměstskou pustinou, ve který není nic než nákupní centra, nákupní centra a nákupní centra, a potom dálniční pustinou, kde není nic než beton. Přípoj mi i přes všechnu snahu černý šoférky od rány ujel, a tak jsem vyrazil na pěší trek - abych se o pár bloků dál od party Mexičanů dozvěděl, že nějaká 217ka ještě posviští. Je to velký město. A nechápu, jak ho někdo může nemít rád.

Oblud na “promenádě” v Santa Monice.

Santa Monica, pláž: smí se tu vůbec něco?!

IF Venice THEN hipíci…

Já vím, nuda…

Zatímco někteří ve Venice ještě slaví Halloween…

…jinde už se připravují na Vánoce.

Nathanův největší kousek, tedy co se rozměrů týče.

Organicko-matematický kokon na Nathanově vernisáži.

Takhle vypadá část Nathanovy instalace zdálky…

…a takhle zblízka.

Šťastný autor (vpravo) v konverzaci s Alejandrem a Elizabeth.