voitech.org

Soukromá válka pana Wilsona (Charlie Wilson’s War, 2007; režie Mike Nichols)

Kongresman Charlie Wilson (Tom Hanks), krásná a bohatá jižanská dáma Joanne Herring (Julia Roberts) a agent CIA Gust Avrakotos (Philip Seymour Hoffman) prosadí v 80. letech masivní podporu USA afghánským mudžahedínům. Ti díky tomu vyženou z Afghánistánu sovětskou armádu, což je první velký krok k rozpadu Východního bloku. Natočeno podle skutečných událostí, respektive podle knihy George Crilea.

Ne, není náhoda, že ten film vznikl dnes. A dává smysl, že ho natočil Mike Nichols, který měl vždycky cit pro zachycení zeitgeistu (nedospělost mladých revolucionářů 60. let v Absolventovi, absurdita války v Hlavě 22 na pozadí války ve Vietnamu, go-getter generace 80. let v Podnikavé dívce…). Protože pod celou touhle kovbojskou historkou se táhnou paralely s dneškem.

Základní myšlenka spočívá v popření “tradičního” dělení na Dobro a Zlo, ať už na úrovni režimů nebo rovině osobní. Místo obvyklých gerojů tu svět zase trochu lepším místem k narození udělají politik, co jede v drogách, chlastá od rána do večera a prohání každou sukni, lvice salónů, co je v podstatě ultrapravicová pámbíčkářka a - pokud je to nutný - nymfomanka, a špión, který se chová jako prase, pije jako duha a kleje jako dlaždič. Nebo: k tomu, aby se pomohlo Afghánistánu, musejí za jeden provaz táhnout USA, Pákistán, Egypt a Izrael (!). Není od věci zmínit, že Nichols jako malý utekl před nacismem. Jediné Zlé Zlé Zlo v tomhle filmu jsou pochopitelně Sověti zastoupení sadistickými rusáckými piloty helikoptér, což je trochu rána vedle (většina těch pilotů by byla nejradši doma), ale jinak by se pro samý relativizování běžný divák asi neměl čeho zachytit.

Ze stejnýho důvodu Soukromá válka pana Wilsona neustále osciluje mezi ostrovtipnou politickou satirou a poněkud příliš přímočarou taškařicí. Ano, další postup spočívá v prolínání “velkých” a “malých” dějin, takže se o osudu světa rozhoduje v koupelně po sexu při nanášení makeupu, případně multitaskem při řešení vlastní drogové aférky, ale někdy je těch srandiček trochu moc.

Třetí rovina filmu zdá se obhajuje tezi “účel světí prostředky”, což mi trochu neleze pod fousy. A pointa? Ti samí mudžahedínové, co pomohli zničit SSSR, teď útočí na USA, čemuž by se bylo zabránilo, kdyby angažovanost USA neskončila dodávkami zbraní, nýbrž i následným budováním infrastruktury, stavěním škol atd. Přesahy na současnou situaci v Iráku evidentní.

Všichni tři hlavní herci jsou fajn, ale že nafasovali všechny ty nominace na Zlaté glóby je spíš politická volba; bude se to opakovat na Oscarech. Jako celek je ten film milý, vtipný a chytrý, ale zároveň trochu krotký. Proč někdo nenatočí něco s podobným poselstvím, ale třeba o Dárfúru? (Ano, Oscaři a tak, já vím.)