Silkwoodová (Silkwood, 1983; režie Mike Nichols)
Tradičněji vyprávěný už to být nemohlo - a o moc lepší taky ne. Vynikající biják podle skutečných událostí o Karen Silkwood, která v polovině 70. let zemřela za nevyjasněných okolností poté, co se trochu moc šťourala v lajdáckých bezpečnostních opatřeních fabriky na výrobu radioaktivního materiálu v Oklahomě, kde pracovala.
Je to Nichols - takže spousta dlouhých dialogových scén a divadelních postupů, mezi který lze počítat i častou diskrepanci mezi slovy na jedný straně a gestikou, mimikou a proximikou na straně druhý. Ale zároveň je tu i hromada vynikající filmařiny: třeba to záběrování ve scéně, kde se Karen s Drewem dozvědí, že jejich spolubydlící Dolly práskala společnosti, nebo Ondříčkova kamera (kde se chlápek ze Střední Evropy naučil takový prérijní citlivosti?). Ano, je to všechno stará škola (zopakování Amazing Grace a toho gesta s odkrytím prsou na konci, zatažení peřiny v milostný scéně, tříaktová struktura…), ale nemá chybu. Kontrast atomový elektrárny a toho baráku v zapadajícím Slunci v pustině je nosný, degradace domácí a pracovní idylky devastující, aktualizace protiotrokářský hymny Amazing Grace do světa korporací nepateticky působivá, kontaminace domu coby symbolu někdejší pohody výmluvná - atd. Všechno spěje od desíti k pěti tou nejpřímočařejší a předvídatelnou cestou, ale přitom je to jaksi Středozápadně pomalý, srdečný - a velkolepě tragický. Nemohl jsem nemyslet na tematicky spřízněný Její případ - a nemohl jsem si po letech nevraživosti konečně nezamilovat tu žábu Streepovic. Ta ženská fakt hraje jako tornádo.
0 responses so far ↓
There are no comments yet...Kick things off by filling out the form below.
Leave a Comment