- Napsal jsem svůj první šek v životě. (A připadal jsem si jako milionář.)
- Zakoupil jsem svůj první Rolling Stone v životě. (A nejsem zastydlý hipík.)
- Tuhle jsem protelefonoval čtyřicet minut s bývalou učitelkou, se kterou jsem nebyl v kontaktu deset let. (Miss Blazo, pro pamětníky, ale prý jí už můžu říkat Carice. :-) Brzo za ní pojedu do Pasadeny. Deset let, sakra…
- Začínám se čím dál víc orientovat v osudu toho Erica, jehož číslo jsem převzal. Podle telefonů, který za něj vyřizuju, musel nějak děsně ublížit jistý aerolince, vyhnout se soudu a naštvat svýho obhájce. Nechápu, proč se lidi koukají na televizní seriály, když mají daleko napínavější věci přímo pod nosem.
- Podle Christiny se v Řecku “mobil” řekne slovem odvozeným od základu “kiné”. Je to blbost, ale potěšilo mě to: jazyk přece dává smysl.
- Postavení mezinárodního studenta člověka vede k tomu, že se paktuje s lidmi, se kterými by jinak vůbec nepřišel do styku. A nemluvím o tom, že jsou kolikrát mnohem mladší nebo z pořádných dálek, ale spíš o společenských skupinách a životních zkušenostech. Třeba Christina je bejbinka, která nikdy v životě nezažila pořádný problémy. Joyce je zase dobré děvče ze spořádané středostavovské rodiny s adekvátními názory. Ale jsme tu holt pohromadě. Někdy to nabývá komických rozměrů - jako když si mlaďoučká Srbka Milica za celý večer ani nesrkne vína a vedle ní Alejandro vypráví, jak si zhýralci v Bogotě pro zintenzivnění sexu sypou kokain na, hm, sliznice.
- Nebo jsem se taky dozvěděl, jak se řekne kopřiva německy, holandsky a turecky, ale teprve potom jsem pracně zjišťoval, co to vlastně je anglicky, natož česky.
- Místní klima člověku skutečně dokáže rozhodit biorytmus. Středoevropanovo tělo ví, že když se stmívá v pět, tož zima, kabát, horký čaj a tak - a tady při stejný dýlce (kráťce?) dne vládne pořád léto. Což je docela matoucí. Někdy si po ránu říkám, jestli bych si místo kraťasů a žabek neměl vzít džíny a normální boty, ale pak se na to vždycky vykašlu - a udělám dobře. Největší gaudium nastalo, když se měnil čas: tady o týden později než v Evropě, ale nikdo z lidí po ruce se ve slastným víkendovým nevědomí neorientoval, jak to vlastně je, takže jsem byl drahný čas plus mínus autobus hodinu sem tam. Což se mi líbilo; už tak mám rád layovery při lítání, protože člověk je prostě… mimo čas a prostor.
- Na druhou stranu, když je tu mlha, tak se dá krájet: takováhle byla sotva týden poté, co jsme stejnou dálnici brázdili cestou ze Sequoia National Park. Tehdy by to asi velká taškařice nebyla; zato když dokormidluju pobřežní hmľou domů a čekají mě tu krabí klepeta na máslíčku, dostává termín “domácí pohoda” další dimenzi.
- Chrisovy kulinární výtvory jsou vůbec každodenním zázrakem, ať už se zrovna (většinou kolem půlnoci, kdy dostane hlad z hulení) rozhodne uklohnit půlnoční tacos, “meatlings” (buřty s nehoráznými omáčkami), nebo jiný, většinou improvizovaný pokrm. Snad se i něčemu přiučím.
- Když se mě Diana zeptá na projekt a já jí začnu popisovat, že ten truck ve finále Smrtonosný pasti 4.0 může být oslavou tradičních amerických hodnot až někam ke Conestoga vozům a že fakt není náhoda, když v tom filmu zazní hned dvakrát Fortunate Son, nasadí shovívavě nechápavý výraz a podívá se na mě jako česká dvacítka, který bych povídal něco o Olympicu a Starcích na chmelu. Mám to těžký.
- A ještě jednou ad domácí pohoda. Když drbu Bonnie, chrochtá blahem jako prase. Ale když toho nechám, začne mi vzteky ohlodávat žabky.
- Prysové se při místní absenci ježů stávají jejich dočasnou náhradou v mém serci. Vypadají jako kříženci prasete s krysou a jsou tak ohavný, že je člověk prostě nemůže nemilovat. A to jsem je ještě neviděl viset ze stromu za ocas, což je prý jejich oblíbená kratochvíle.
- Píšu propiskami, co jsem našel na campusu. Někdy myslím na to, co psaly předtím…
Přišly mi elektronickou počtou nějaký dokumentární fota ze sázení stromů s Paris Hilton. Schválně, jaký model slunečních brýlí zrovna letí mezi Americinkami…
Bonnie a Clyde (zprava) specielně pro kočkofily Lůcu s Emkou a Smillu s (Vypsaným) Fiksou. (Uf, ještě že nemám blog. Nikdy bych si na ty přezdívky nezvykl.)
I tohle na mě někdy čeká doma na plotně.
4 responses so far ↓
1 dana // 26.11.2007 v 12:20
Osobně si myslim, že jsi vůbec nikam neodjel. Podle mě sedíš v ňáký chatě někde u Berouna, sněží ti voknama dovnitř, ty píšeš tenhle provokační deníček s krabíma klepetama na másle, s kraťasama a žabkama, fotky si necháváš posílat za úplatu z úesá a občas se na ňákou z nich domontuješ, abysme ti jako všichni uvěřili. Proč se tak bojíš přiznat, žes vlastně žádný stipendium nedostal a nikam neodjel?
2 voitech // 26.11.2007 v 20:58
Je to dokonce ještě divočejší: ano, sedím zavřenej v chatě u Berouna (přesněji řečeno u Berounky), ale to stipendium jsem dostal a teď si ho tu krásně užívám… :-)
3 matěj // 29.11.2007 v 9:52
Když tak píšeš o tý bejbince, říkám si, jaký ten hejsek v žabkách asi v životě zažil pořádný problémy (teda krom toho, když na rautu po premiéře dojde mojito). Měj se tam, u Berouna.
4 voitech // 07.12.2007 v 0:26
No jo, máš recht. Je to relativní. Ale zažil jsem Time In. :-) Měj se taky a pozdravuj mámu!
Leave a Comment