voitech.org

Svištíme po dálnici 101 Juanem Carlosem na jih a v posledních paprscích Slunce nakupujeme na pobřežní benzínce poslední zásoby na cestu nahoru. Všechno je tak jednoduchý, když má člověk auto plný benzínu a borůvkovo-banánových muffinů od Michelle.

Vidět v Bakersfieldu exity z dálnice jako Buck Owens Blvd. nebo Merle Haggard Dr. sice zní lahodně, ale jinak to město páchne na míle daleko. Český chemičky hadr.

Bydlíme v motelu Sierra Lodge v podkrkonošsky protáhlým městečku Three Rivers. Recepčním je postarší chlápek jako z Twin Peaks, který se při každý příležitosti snaží sahat Michelle na vlasy. Děvčata ho po kratší poradě pojmenují Frank. Teprve při odjezdu zjistíme, že si říká - Ozzy.

Improvizovaný noční plavání v Kaweah River si nenachází příliš mnoho fanoušků.

Je zima, mlha, hnusně, mám úplně promočený boty, nevidím na dvacet metrů a jsem blahem bez sebe. Takhle vypadá středoevropský podzim - a já něco takovýho po těch týdnech nepřirozeně prodlouženýho léta tam dole u moře potřeboval. Couráme horem dolem Sequoia National Parkem a je to jako chodit po Šumavě - až na to, že člověk mezi těmi borovicemi a kapradím zakopává o kořeny stromů, co mají pěkných pár metrů našíř. Generál Sherman byl fajn, ale The House člověka zarazí do země spolehlivěji. (A jestli jsme my zmokli do poslední nitky, Juan Carlos naopak zcela vyschnul, takže jsme těch dvacet nebo kolik mil dolů do civilizace jeli na samohyb a s andělíčkem mýmstrážníčkem pod kapotou.)

Je hic, jasno, krásně, s Jennifer skáčeme po skalách jako kamzíci, zatímco Joyce a Michelle distinguovaně patří na tisíce odstínů modrý v dálce. Konečně na vlastní oči vidíme, že jsme v horách - jako že v Horách, tři kilometry vysoko a tak. A pak přijde sešup dolů do Kings Canyon - a to člověku vyrazí dech jako beranidlo. Není divu, že pak dole u řeky samozřejmě zapomeneme vrazit jídlo z kufru do medjedovzdorných schrán a musíme se vracet. I tak ale stihneme trek v pohříchu brzkým západu Slunce.

A je zase noc, klesáme dolů do nížin, Fresno nám ukazuje svoji přívětivější tvář. Nadopovávám se u strýčka Meka a řítím se na jih a pak zase přes hory po trase 99 - moje milovaná I-5 - 126 - 101 domů. Poprvý v životě řídím automatiku (v Pontiacu - a to jsme chtěli tu nejobyčejnější káru!) a užívám si čtyřproudý blaho - navzdory posádce, která se shodla na tom, že vrchol zábavy představuje poslech mixu německýho a jinýho techna z konce 90. let, prokládanýho výkřiky “OMG! OMG!!! This is SO exciting!” při nástupu každýho dalšího dechovkovitýho pekla. V Americe! V Bakersfieldu! Netušily, že je od jistý smrti dělí jen svodidla a poslední zbytky mých skřípějících nervů…

Ale dokormidlováno jest a všichni spíme zase každý zvlášť pod svými více či méně divokými palmami. Poučení? Málokde člověka poznáte tak dobře jako v motelovým pokoji s kachníma tapetama. Mohli bychom vyprávět.

Vyrážíme: Joyce, Michelle, Juan Carlos, Jennifer a (vpravo dole) já.

Tisíce odstínů modrý…

Jak jsou velký, tak se blbě fotěj.

Sešup do Kings Canyon.