Ano, jsem v megaskluzu: chystám se vyvrhnout asi deset zápisků o kulturních počinech poslední doby, ale prostě není čas. (Budou antedatovaný, takže zhruba koncem prosince zalistujte zpátky.) Některý dny ale prostě nelze jen tak přejít. Jako dneska:
- Konečně mi přišlo Social Security Number - poté, co jsem se po několika telefonátech vypravil v pátek na příslušný úřad osobně, dozvěděl se, že mi bylo posláno už před měsícem, vyplnil znovu formulář a očekával duplikát. Originál si evidentně cestou odskočil na dovolenou na Floridu. Haleluja - zase ze mě bude existující člověk a ne duch.
- Cestou na campus jsem našel Access card (studijní průkaz, tramvajenku a campusovou kreditku v jednom) jakési Kathleen Deutsch. Protože se tu na nějaký ztráty a nálezy moc nehraje, query dalo query a já si zjistil její konzultačky (jako jiní studenti vypomáhá jako Teaching Assistant); uvidíme zítra.
- Sekretářku katedry Kathy k byrokratickým výkonům nutným k mýmu “zexistenštění”, ke kterýmu bylo potřeba právě SSN, povzbuzuju zcela v duchu knih Dalea Carnegieho historkami o Bonnie a Clydeovi. Má totiž nástěnku plnou fotek micek a už dřív jsem experimentálně ověřil, že občasná pochvalná poznámka o kočkovitých u ní vyvolává jiskru v oku a zvýšenou pružnost končetin. Funguje to pořád.
- Viděl jsem skunka. Promenoval se přímo před knihovnou metr dva od lidí zrovna tak ležérně jako hlodavci, co vídám cestou na campus (pořád jsem ještě neodhalil, jestli to jsou veverky, svišťové, plši nebo co), rakúni, prysové a další místní zvěrstva. Tak nějak to tomu campusu dodává domáckou atmosféru.
- Stejně jako ptáci poletující proskleným UCenem - což se jim ale může vymstít. To takhle na terase nad lagunou konzultuju projekt s kolegou z katedry historie Paulem - načež přijde Bianca, v dlaních má ptáče s krví u zobáku a povídá, že vedle ní spadlo na trávu. (Vím, proč mě tahle starostlivost u Biancy nikdy nepřekvapí. Protože vím, že to ptáče muselo přistát právě vedle ní.) A tak Paul zavolá na pár čísel, já vyrobím improvizovaný hnízdo ze seříznutýho kelímku od koly a pár ubrousků (skoro bych sem měl dát tag Americana) a už se řítíme po dálnici 101 dolů do města na nonstop zvířecí kliniku. Cestou drbeme koho jinýho než holky; snad nám to to ptáče odpustí. Ostatně při předání do péče vypadalo celkem odhodlaně přežít. Tož uvidíme.
- Poté, co z knihovny doprovodím na bus Jennifer, která mi vypráví o svojí mikině s prysou (esi s ní a s Michelle o víkendu pojedu do Sequoia National Park, prý mi ji dovolí nosit), jsem v UCenu svědkem, jak se Brazilka v konverzaci s Japoncem ptá španělsky Němky, jak se cosi řekne anglicky. Americký Japonec Jeff totiž obvyklým podezřelým (Bianca, Astrid a Tomás) vypráví, kterak se jeho rodiče dostali do USA. “Věděli o Američanech jen to, že kolem sebe rádi házejí atomovkami,” popsal jejich preimigrační zázemí. Přistěhovali se před desetiletími cca 25. října - a ani ne o týden později dostali klepeta, protože pan otec v životě neslyšel o Halloweenu a když na něj vyrukovala banda spratků v maskách a s připravenými pytly, celkem logicky to vzal jako pokus o loupežný přepadení a seřezal je koštětem. Možná i proto jsme my zahraniční studenti museli projít orientací.
- A jestliže doma Chris vydatně říhá po každým vydařeným loku ze Steel Reserve (a chrchlá po potahu ze svých vydatných zásob trávy), dneska při každým kroku bezostyšně pokrkávala Diana, protože se kdesi nezřízeně přežrala s kamarádkou Cari (o tý jindy, ale bude to nadlouho a… a vůbec). Doma je doma.
Jenže takový dny tu jsou všechny. Kdykoliv člověk vystrčí hlavu ze sedmýho patra knihovny (dobře, poslední dobou chodím biflovat do Pacific View Room v osmým, který funguje jako výkladní skříň místních krás i krásek), něco se stane. A nebo taky nic - ale i to nic je tak krásný, že se ho prostě nemůžu nabažit.
0 responses so far ↓
There are no comments yet...Kick things off by filling out the form below.
Leave a Comment