voitech.org

Pro mě bude asi už navždycky Frankem: poznal jsem ho až když se Pixies rozpadli. Ale to je jen detail; vynikající bordel dokázal dělat pod každým ze svých dosavadních tří jmen. Teď se vrátil k tomu historicky nejslavnějšímu - ale spíš než časy Pixies na svý nejnovější sólovce připomíná svý první dvě desky pod pseudonymem Frank Black, a naštěstí vůbec ne to rozmělněný country na posledních dvou albech.

Na Frankův gig v SOhO dole ve městě jsem se vypravil s důkladnou znalostí jeho aktuální desky Bluefinger, která rekapituluje život holandskýho umělce (muzikanta, malíře, feťáka, sebevraha…) Hermana Brooda. A ani jsem se nemusel připravovat: Frank každý song důkladně opatřil komentářem, protože si jako postarší chlap mezi písničkama taky potřebuje odpočinout. Nakonec tu flákotu odehrál snad celou, což dávalo smysl, protože jde o koncepční album.

Na Franka je pohled k nezaplacení: vypadá jako tlusťoučký Buddha, který za hradbou všeho toho kraválu tahá inspiraci z jakýsi mimoběžný dimenze. Má zavřený oči, hlavu lehce zvrácenou, nepřítomný pohled - a jakoby mimoděk sosá z vesmírný protoplazmy ty nejperverznější melodie, protirytmuje je nonsensovými slovy, páří je se strunami svý kytary a svaly svých hlasivek a (zdánlivě) za pochodu snová se zavřenýma očima perfektní vypalovačky s naprosto nepředvídatelnou strukturou. Ladí vlnu, tahá akordy z éteru a vytváří zvuk, který se dá žvýkat místo hambáčů. A rozhodně pomáhá, že to provádí právě v SOhO - stodole s terasou stranou od State Street, kde vládne pohoda, žádná buzerace, smí se fotit a všichni se máme rádi.

Přestože jsme byli ochuzený o vokály jeho manželky (t. č. na mateřský), kolegové Dan Schmid a Jason “Skippy” Carter zvládali odehrát všechno, co bylo potřeba. Neztratili se dokonce ani v tak komplikovaných kouscích jako Angels Come to Comfort You, která z country twangu zmutovala v rockabilly, aby skončila v progrockovým oraništi - přičemž byla ve všech těch polohách tak nějak nakřivo.

Střecha ulítla při Hermannově barnburneru You Can’t Break a Heart and Have It - punkový jízdě, která Frankovi umožnila do mrtě vytěžit pozici mezi meditujícím bůžkem a troubícím nosorožcem. Při veletvrdý sypačce s foukačkou (klíčový slovo “methadon”; jak se jenom jmenovala?) se lidi smáli a brečeli štěstím. A v celým tom čtvrtdruhahodinovým setu se nakonec nevyskytlo jediný slabý místo.

Od Pixies zazněly jen tři věci, což bylo tak akorát: k nepoznání zohavená Wave of Mutilation, Break My Body a Motorway to Roswell.

Předkapela Eastern Conference Champions měla sexy basáka s vizáží Lemmyho kolem roku 1975 a talent pro slo-burnery i přímočarý nářezy. Přestože pochopitelně nedokázali míchat nemíchatelný stejně dobře jako Frank, spolehlivě stodolu roztopili do provozní teploty a díky fenomenálnímu čtyřtónovýmu zavíráku za sebou zanechali pořádnou kotvu.

(Co se mojí kotvy týče - jel jsem na ten koncert hodinu dolů do města na kole a pak zase hezky zpátky; jako na dydžinu do Mukařova, když už si ho tak rád beru do huby. Yee-haw!)