Kdo neuvidí, neuvěří: Moz skutečně dokáže být největší narcis pod Sluncem (i když v kapsičce od košile nosíval pokud vím karafiáty - a i s tím už přestal) - a přitom sám sebe častovat sarkasmem a sebeshazováním nejtěžšího kalibru. Právě tahle dynamika táhla jeho půldruhahodinový gig v open air amfiteátru Santa Barbara Bowl spolehlivě od začátku do konce. Všechny ty jeho gesta a průpovídky byly nakonec velezábavný a působily naprosto organicky: švihání kabelem od mikrofonu, pózování jako v televizním záznamu koncertu z roku 1963, potřásání rukama v prvních řadách a bezcnybná práce s tamburínou na jedný straně a komentáře jako “Ne tak nahlas!” nebo “Vy to tak nemyslíte, ale stejně vám děkuju…” při aplausech a samozřejmě ty texty na straně druhý.
Jak vidno z playlistu, dramaturgicky šlo o jasný záměr: čtyři kousky od The Smiths, po čtyřech z obou posledních řadovek, čtyři novinky (zrádně přímočará All You Need Is Me byla jedním z vrcholů) a pět veteránů. Žádný sázky na jistotu, nýbrž promyšlená koncepce - stejně jako v případě nenápadně působivýho světelnýho parku.
Další vrcholy? Vlastně se mi líbily všechny novinky a sedly mi hlavně rychlejší kousky, ale nic se nemohlo vyrovnat devastujícímu závěru - když po überkřehký Dear God Please Help Me bez vteřiny oddechu nastoupila do výbuchu stroboskopů How Soon is Now?, bodavě ostrá (zase: ten text!) a přitom psychedelicky úplně rozmazaná.
Hlasově byl Morrissey ve fantastický formě. Jasně, naživo zpívá hlouběji než na deskách a výšky občas nedotáhl úplně dokonale, ale taková The Boy With the Thorn in His Side zněla úplně jak před dvaceti lety. A ty sestupy do hloubek, jako například ve First of the Gang to Die, byly absolutně suverénní - stejně jako komunikace s publikem.
A to vypadalo, jako by ani šťastnější být nemohlo. Moz nakonec přes všechny ty svoje móresy působil civilně jako obyčejný taťka s bříškem - a lidi všech věkových skupin, co tančili mezi sedačkami a zubili se od ucha k uchu, jako jeho děcka. A když od Moze dostali do ruky mikrofon, shrnuli do za všechny: “Morrissey, your existence is priceless, thank you!”
(Předskokanka Kristeen Young byla zajímavá v tom nejlepším slova smyslu. Expresivní - a technicky precizní - jekot do mocných úderů do piána za doprovodu bicích a s kabaretním šmrncem není tak úplně moje kafe, ale nemohl jsem týhle Němko-Indiánce upřít energii a nakažlivý drajv. Nakonec se mi to líbilo dost - daleko víc než taková žánrově blízká Tori Amos.)
playlist:
1. Stop Me if You Think You’ve Heard This One Before (S)
2. First of the Gang to Die
3. You Have Killed Me
4. That’s How People Grow Up
5. Sister I’m a Poet
6. Why Don’t You Find for Yourself
7. The Loop
8. Stretch Out and Wait (S)
9. I’m Throwing My Arms Around Paris
10. The Boy With the Thorn in His Side (S)
11. Let Me Kiss You
12. Tomorrow
13. One Day Goodbye Will Be Farewell
14. I Like You
15. All You Need Is Me
16. Everyday is Like Sunday
17. I Just Want to See the Boy Happy
18. In the Future When All’s Well
19. Dear God Please Help Me
20. How Soon is Now? (S)
—
21. Irish Blood, English Heart
(A ještě jeden dodatek - Štěpán Vlastimil tu hrál pouhých několik dní po svým někdejším bratrovi ve zbrani Johnnym Marrovi a jeho současných chlebodárcích Modest Mouse. Ale ti mě lákali o poznání míň…)
4 responses so far ↓
1 wuxia // 08.10.2007 v 4:48
Tohle je něco, co jim budu závidět ještě hodně dlouho. Bejt u toho, už asi nemusím nikdy jít na žádnej koncert.
2 voitech // 08.10.2007 v 12:34
No k úplný dokonalosti tomu ždibec chyběl, ale - spokojenost veliká!
3 wuxia // 09.10.2007 v 3:05
K úplný dokonalosti by stačilo, aby se na pódiu objevil Honza Mára.
4 Doodee // 03.02.2008 v 14:29
Thanks for sharing
Leave a Comment