První blonckou na mé cestě - nepočítám-li sestru, která se mě ujala na poslední noc v Čechách a odvezla mě spolu s Kevinem na letiště - se stala pětadvacetiletá Braniborka Ulrike ze Strausbergu, s níž jsme si navzájem zpříjemňovali třináctihodinový přelet z Mnichova do Los Angeles. Ulrike jela na svatbu své kamarádky, která se měla konat stylově v Las Vegas. Stylové bylo i datum, které jsem si pro svoji cestu do USA vybral, protože bez 11. září by projekt mojí dizertačky neexistoval; letadlo ale kupodivu poloprázdné strachy nebylo. Cestou se mi dále dostalo několika nenápadných přikývnutí, kterými jako by mi osud naznačoval, že dělám, co mám. Ondřej Formánek ve svém článku o padesátiletém výročí prvního vydání Kerouakovy Na cestě v Reflexu zmiňuje “tradiční toužebnou americkou víru v pohyb (putování, stěhování) jako prostředek k proměně sebe samého”. Ve Shrekovi Třetím, kterého cestou promítali, byly scény z “univerzity” s typicky SoCal akcentem, jak ho umí imitovat právě Kevin. A tak.
Je legrační, jak bezmocně všichni ti lidi zabalení v dekách na dálkových letech vypadají… Ulrike mě upozornila na Rocky Mountains, nad kterými jsme svištěli, a pak už jsme jen za fantastických výhledů ven odpočítávali poslední desítky minut letu. Na imigračním to proběhlo překvapivě hladce, celní kontrola taky, na LAX jsem se neztratil a Slunce tam venku v L. A. žhnulo přesně tak, jak jsem se těšil; překvapila mě snad jen všudypřítomná dvojjazyčnost, kterou jsem ale mohl taky čekat. Pak už jen poslední etapa: vyhlídkový let nad nádherným pobřežím maličkým letadýlkem se sexy letuškou, co jede za měsíc do Prahy, přistání na ospalým venkovským letišťátku jako z obrazů Kamila Lhotáka (až na ty palmy a hory v dálce), tágo obrovským Lincolnem do hotýlku na State Street kousek od pláže a byl jsem prozatím “doma”. První cesta vedla samozřejmě pod palmy k oceánu, druhá do “centra” plného hospod a barů - a třetí rovnou do postele, abych srovnal režim. Když nepočítám šlofíčka v letadle, byl jsem vzhůru skoro 24 hodin v kuse, na které jsem předtím naspal sotva pět hoděk. Ale nakonec to bylo jen pro dobro věci: zdá se, že jet lag si na mě tentokrát ani nešáhl.
0 responses so far ↓
There are no comments yet...Kick things off by filling out the form below.
Leave a Comment