První ráno v Americe… Sny se mi zdály hezký, přestože mi přímo u hlavy duněly a troubily transamerický vlaky zn. Amtrak. Udělal jsem ze sebe člověka, posnídal vedle v Subwayi a vyrazil na zteč své vzdělávací instituce. Jede mi tam bus z centrálního stanoviště nějakých sedm bloků od hotelu, což je skoro ideální; cesta k němu navíc vede samotným centrem, takže jsem si ho prohlídl i za denního světla. Autobusák řídil jako v akčním filmu, ale pro samý vykroucení krku a vykoukávání všech těch palem, zářivě bílých domů, strmých hor na blízkým horizontu a šmolkovýho nebe jsem ani neměl čas se bát.
Ve škole na mě byli všichni milí jak Mikuláš a nebýt toho, že si tam nikdo neví rady s mým statutem, měl bych hned všechno vyřízený. Problém je ale s tím, že nejsem ani regulérní student, ani pedagog, ale “Fulbright visiting student researcher”, což znamená ani ryba, ani rak, nýbrž duch. Ale Kathy z katedry, Jacki z Community Housing Office i otcovský Vincent z Office of International Students and Scholars slíbili, že něco vyčarují - přičemž mě vybavili asi tak pěti kily papírování. Na katedře jsem se jinak z první vody seznámil snad s půlkou osazenstva včetně vedoucího svého výzkumu, jímž je velevstřícný profesor Charles Wolfe. Blonckou číslo dvě se potom stává Nanette - moje nová kolegyně s polsko-holandským původem, francouzským jménem, vizáží valkýry (mj. nosí kozačky po kolena) a ochotou Matky Terezy. Asi tak dvě hodiny po seznámení mě pozvala na večeři a za další hodinu mi nabídla nouzový bydlení u sebe. Tož uvidíme. :-)
Campus jinak vypadá… jako campus, čiže spousta roztodivných baráků rozesetých uprostřed zeleně, kudy imrvére krouží krásní mladí lidé na skejtech a kolech. Je postavený na ostrohu nad oceánem, ke kterému jsem se ale zatím ještě nedostal - hlavně proto, že je od školy oddělený lagunou. Okoukl jsem University Center (cosi jako zázemí s prostorami pro jídlo a odpočinek a la Hub na University of Washington), prolezl knihovnu, kde budu trávit desítky hodin (vypadá jako knihovna) a pokochal se výhledem na lagunu (viz laguna). Těžko vynášet rychlý soudy, ale všechno tam mě nakopávalo energií a chutí do práce, což se o prostorách mojí alma mater příliš říci nedá. (Ano, tati, v Americe je všechno lepší. Pořád.)
A pak už jen za soumraku busem zpátky do města, okouknout “nejlepší hospodu široko daleko” a povečeřet v parádní outdoor hamburgrárně Habit. Obojí mi doporučil Honza, bez jehož rad bych tu byl naprosto mimo. Snad si povedu stejně dobře i nadále: zítra mě čeká zařízení americkýho mobilu a shánění ubytování.
0 responses so far ↓
There are no comments yet...Kick things off by filling out the form below.
Leave a Comment